Práce hodinového manžela není vždy jen vrtání či skládání čehokoli. Nedílnou avšak důležitou součástí práce je tzv. ordinování po telefonu. To znamená, že zákazník zavolá, že nutně potřebuje něco opravit, co teď nefunguje a fungovat má. Když vím, kdo je na opačném konci, znám jeho manuální možnosti, tak jsem schopen opravu provést „virtuálně“. Je pravdou, že na takové opravě nic nevydělám, zato ušetřím spoustu času a ten se také počítá.
Častý je například telefon: „Nemůžu zavřít okno, přijeďte.“ V létě by oprava mohla počkat, ale v zimě už ne. Každý si to umí představit. Mechanismus oken bývá více či méně stejný, tak zkouším recept: „Chyťte kliku levou rukou a pravou zamáčkněte zobáček, co přečnívá, a kliku otočte.“ Musím si dát pozor, abych držel telefon dál od ucha, protože se často ozve vítězoslavný výkřik: „Už to je!“ „No, a jak se s Vámi vyrovnám?“ „No, to je jednoduché. Pamatujte na mě ve své závěti,“ zní moje odpověď. Zatím nevím, jestli to funguje, protože jsem ještě nedědil, ale mám trpělivost.
Bojuji s časem, nevyhrávám, tak je pro mě výhodnější takováto rada a pozitivní myšlenka od zákazníka, než někam jet a tento jednoduchý úkon udělat sám. Jiný dotaz bývá: „Nefunguje mi zánovní trouba, umíte to opravit?“ Po letech praxe a odříkání vím, že musí následovat tato konverzace: „Má trouba display a na něm hodiny?“ „Ano.“ „A nevypnuli jste elektrický proud?“ „Ano.“ „Tak si znovu nastavte hodiny a nemožné se stane skutkem. Pekáč buchet pak pošlete na moji adresu, nebo se pro ně ráno v šest hodin stavím,“ dodávám se smíchem. Moderní přístroje si žádají svoje a nedivím se, že uživatel zapomene, co je napsáno v návodu k použití.
Tyto telefonní opravy nutí člověka být neustále ve střehu a jednat pohotově, zvlášť když jsem telefonujícího ještě neviděl a nevím, na jaké úrovni má nastaven smysl pro humor. „Mám děravý zavařovací hrnec. Máte nějaký nápad?“ zněl dotaz od starší paní. „Ano, mám. Vhoďte ho do popelnice.“ Mladá generace se nad tímto dotazem zasměje, jenže my, větrem ošlehaní opraváři, víme, že dříve se opravovalo téměř vše. I takový hrnec. Paní je zase ze starší generace a už si nedokáže spočítat, že oprava starého hrnce tvrdým pájením by byla dražší, než koupě hrnce nového i se zavařeninami.
„Přestal mi fungovat vysavač, můžete se na něj podívat?“ „Ano, rád se na něj podívám, ale to je asi tak všechno, co pro něj mohu udělat.“ Cena je dána kvalitou i životností. Naši čínští bratři umí zacvaknout plasty tak dokonale, že i kdyby člověk chtěl, nedá se přístroj bez poškození rozdělat. Někdy pomůže i zdánlivě naprosto stupidní rada: „Zkuste vyměnit sáček, třeba začne fungovat.“ Opravdu se to stává a dámy bývají překvapeny, že je taková samozřejmá věc nenapadla. Jo, už je to dávno, co pracovaly s přístroji české výroby.
Dost zavádějící dotazy bývají na cenu nějakého úkonu. „Kolik by stálo vyvrtání dvou děr na garnýž? Vše máme naměřeno. Stačilo by, kdybyste nám půjčil vrtačku, manžel to s tou svou nedokáže.“ Vím, že dáma očekává odpověď, že by to nestálo nic, jenže tak to nefunguje. Její dvě díry jsou můj čas, navíc nářadí nepůjčuji, na to jsou půjčovny. Je mi jasné, že manžel má vrtačku a vrtáky koupené v akci z nějakého marketu, a ať se snaží, jak chce, vítězí hmota. Ušetřené peníze za mou práci jsou vykoupené spálenou vrtačkou, zničenými vrtáky a vydatnou hádkou manželů. Jako bych slyšel brunátného manžela, že ta stará garnýž byla ještě dobrá a že si žena pořád něco vymýšlí, naváděná svou matkou…
Jedním z častých telefonátů také bývá: „Nesvítí mi elektrika, přijeďte se na to podívat.“ Vždycky si napřed vyjasníme, že elektrika opravdu nesvítí, to není její vlastnost. Pak se ptám, co nefunguje, jestli světlo nebo nějaký spotřebič. Většinou je to tak, že z nějakého důvodu vypadl jistič. Naviguji tedy paní po telefonu, ať se podívá na tu krabičku u dveří, že jeden zobáček asi bude dole a ostatní nahoře. Kámen úrazu nastává, když jsou všechny „zobáčky“ od jističů nahoře. Říkám: „Postupně shoďte zobáčky a zamáčkněte je v dolní poloze. Je třeba překonat sílu pružinky uvnitř.“ Jednoduše řečeno. Většinou se povede. Někdy je byt bez proudu úplně a paní většinou neví, že další, hlavní jistič, je na chodbě. To je potom překvapení! Jednou paní trvala na tom, že musím přijet, protože mixér vyhodil celý byt a v bytě je jen jeden jistič − ten je v pořádku. Jelikož jsem věděl, že v bytě je koupelna po rekonstrukci, poradil jsem paní, ať nejprve vyhodí mixér a pak ať se podívá na jiné jističe, protože ten samotářský jistič určitě bude bránit jen tu koupelnu. Zvláštní řešení rekonstrukce, ale bylo to tak. Malé vítězství, ale potěší.
Jsou případy, kdy je nejlepším řešením opravu zákazníkovi rozmluvit přímo v telefonu. „Mohu Vám dovést stojací lampu na opravu? Je tam vypálená objímka a stínítko, pak koupím nové.“ Zněl mužský hlas. Ujistil jsem tazatele, že to není možné, protože doma nemám opravnu a vše dělám u zákazníka. Když tuto nečekanou informaci po chvíli pochopil, pokračoval jsem dále s informací, kterou určitě slyšet nechtěl. To je vyjasňování cenové politiky výrobce a opraváře. Výsledkem cenové kalkulace byl fakt, že novou lampu koupí za polovinu ceny opravy staré. Ještě jsem mu poradil, že když pojede kupovat nové svítidlo, ať s sebou vezme staré a zanechá ho na sběrném dvoře. Nebude potom mít nutkání skladovat nostalgické torzo ve sklepě na „náhradní díly“.
Jiný takový případ nastává v okamžiku, kdy volá zákazník s dotazem, jestli odvezu například starou sedačku na sběrný dvůr. Takové služby dělám jen výjimečně, protože sám to neudělám a zákazník většinou bydlí ve čtvrtém patře bez výtahu. Diplomaticky tedy cenu této akce mírně nadsadím a poradím mu, aby si podal inzerát a sedačku věnoval zájemci za odvoz. Sobě ušetří peníze a mně záda. Vyděšený zákazník, který asi nepočítal s tím, že i tato služba stojí peníze, většinou přizná, že ho to nenapadlo.
Jedním z běžných případů ordinace po telefonu je předávání práce jiným. Většinou zákaznice zoufale volá: „Mám plnou pračku prádla a nefunguje, přijedete mi ji opravit?“ Obdobné je to s myčkou či ledničkou. Po zrušení tzv. komunálu lidé většinu neví, komu zavolat, tak vytočí číslo hodinového manžela. Trénovaného hodinového manžela však nevytočí. Oprava těchto pomocníků vyžaduje nejen speciální náhradní díly, ale také i určitou odbornost. Tou už vládnou jednoúčeloví odborníci, se kterými spolupracuji, a milerád jim tuto práci přenechám. Zpětnou vazbou se pak od kolegů dozvídám, že paní chtěla opravit pračku, která měla daleko více zážitků za sebou než před sebou. Stejné to bývá s ledničkami ještě sovětské provenience. Pracovníci elektrárny si oddechnou, když ji majitelka konečně vyřadí z provozu.
„Přijeďte se mi podívat na karmu, mám velkou spotřebu plynu.“ Zněl jednou skoro striktní požadavek stálé zákaznice. Moc se mi to nezdálo, protože to u ní celkem znám. Plynové spotřebiče obstarává servisní technik, ale než bych mu zavolal s neurčitým požadavkem, chtěl jsem vědět víc. Až po několika minutách hovoru se paní přiznala, že neví, jestli má větší spotřebu plynu, ale platí více peněz. Informace dost podstatná. Zvláště proto, že před nedávnem podepsala smlouvu s nějakým člověkem s tím, že je to výhodné. Zřejmě se zapomněla zeptat, pro koho je to výhodné. Karma v tom byla nevinně.