Mladá generace by řekla, že můj telefon patří k fosilním vykopávkám. Není tak starý, ale má tlačítka. Při mojí práci se s těmi dotykovými nekamarádím. Má ale jeden nedostatek – kapacita paměti je jen tisíc kontaktů. Běžný uživatel by s tím byl spokojen, ale neběžný s tím má problém. Pokud potřebuji uložit nový kontakt, musím nějaký jiný smazat. Zákazníky si málokdy ukládám podle jmen, to bych je už nikdy nenašel. Většinou je ukládám podle ulic nebo podle toho, co tam dělám. Vypadá to legračně, když mi volá třeba WC-sprcha nebo kuchyň-blondýna, popřípadě sídliště-poličky. Já si ale podle toho zákazníka vybavím a vím, s kým mluvím. Zvláště ženy mají ve zvyku začínat hovor: „Jak jste u mě vloni věšel garnýž, vzpomínáte?“ Podle jména opravdu nevzpomínám, podle uložení v telefonu často ano.
Stejný problém mám při potkávání lidí na ulici. Ten, častěji ta, je mi povědomý/á, ale kam zařadit tvář často netuším. Raději pozdravím všechny, o kom si myslím, že ho znám. Někdy nezávisle pohovoříme, ale běda, jak se začne mluvit konkrétně. To se opravdu chytám i toho stébla.
Zvláště kuriózně zní na ulici věta: „Dcera si Vás velice chválila, jak jste jí to hezky udělal.“ Když jdu sám, většinou nevím, kdo je ta dcera. Když jdu s někým, většinou se ptá, co vlastně dělám. V tom letmém hovoru si totiž ještě přisadím: „To víte, dal jsem si záležet, přece s tím nebude stresovat manžela. Navíc na to mám přece firmu.“
Loading...
tak to je opravdu ze života