O jednoduchém požadavku, že chci něco „jenom“ jsem už psal. Je až neuvěřitelné, jak je to jednoduché, když se na moji práci dívá někdo jiný.
Pátek poledne a charakteristický hrdelní spoluobčanův hlas: „Potřebuji jenom vyměnit vanu v koupelně, můžete dnes? Bohatě se vám odměním.“ Přestože vím, že tito lidé jsou od plyšové revoluce zvyklí na to, že se jim musí ve všem vyhovět, byl jsem nucen jeho požadavek rezolutně odmítnout. To jsem ještě netušil, že tento občan má kromě hlavy také problém s ušima. „Jsem doma, tak můžete hned. Vana je malá, nebude vám to dlouho trvat.“ „Vana není šuplík, nejde vysunout a zasunout, práce je tam víc, než si myslíte, ale stejně nepřijedu, tak vám to nebudu vyprávět.“ Zřejmě až teď dorazila moje informace o mé neúčasti na této práci. „Tak přijeďte v sobotu, mně to nevadí, nebudete litovat.“ „To nebudu, protože nepřijedu. Dám šanci někomu jinému. Hodně štěstí v jeho hledání.“ Jak tato lukrativní zakázka dopadla, nevím a nejsem si ani jist, jestli bych po tom chtěl pátrat.
Jiný, zdánlivě normální telefon. „Nutně potřebuji jenom vyměnit vodovodní baterii a sifon. Baterie teče, kde nemá, sifon neodtéká, kde by měl.“ Být to naopak, je to skoro v pořádku. Je to běžná práce, až na drobnost. Nešel zavřít hlavní přívod vody a sifon byl slepený tak dokonale, že by vyžadoval výměnu potrubí až do bytového jádra. Dohodli jsme se, že majitel zajistí výměnu ventilu na zastavení vody a dá vědět. V napětí čekám na telefon. Nic. Zřejmě se naléhavost případu vytratila přímo úměrně s přibývajícím časem.
„Potřebuji jenom opravit žaluzie. Bydlím naproti, tak to budete mít hned.“ Dodnes nemůžu přijít na logiku oné ženy, kdy vzdálenost místa bydliště určuje délku trvání práce. Utěšuji se jen tím, že ani Einstein nešel na objevení teorie relativity přímou cestou. Přemýšlel jsem o tom po celou dobu té opravy, ale zatím jsem jen u hrubých výpočtů.
Na podobnou logiku jsem narazil u jiné ženy. „Potřebuji jenom pověsit poličky a topidlo, bydlím ve vedlejší vesnici, přijedu pro vás. Budete to mít pohodlnější a já ušetřím za dopravné.“ Musím přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem se v onom požadavku začal orientovat. Nicméně jsem zavětřil šanci nového vynálezu a zeptal jsem se, na jaký pohon jezdí ono úsporné auto paní majitelky, a jak uspoříme čas při transakci přesunu nářadí z mého auta do jejího. Myslím, že veličina času a pohonu onu ženu zaskočila nepřipravenou. Zůstal jsem u klasiky mého dojezdu, ale ten převratný nápad mi vrtá hlavou dosud.
U jiné ženy jsem v paneláku dělal věcí víc, celkem bez problémů. Na závěr přišla paní s nápadem, že má za skříní hezký obraz a že bych ho mohl pověsit nad postel. Byla na tuto akci dokonale připravena, neboť v ruce svírala plastové háčky, co se v panelu používají na malé dekorace. Odborným okem jsem se podíval na háčky, pak na „pěkný“ obraz a nevěřícně na onu milou paní. Dalo mi to hodně přemáhání, abych nepoložil onu blbou otázku o dosavadním klidném spaní. „Klidně vám ho pověsím nad postel, ale ne na tyto háčky, byl bych dost nerad, aby mě vyšetřovala policie pro pokus o vraždu. Ten obraz maloval Picasso, že ho tu chcete mít?“ Autora jsem zvolil schválně, neboť jsem nemohl rozklíčovat, co malba představuje. „To malovala moje sestřenice, vůbec se mi to nelíbí, ale nechci ji urazit, že tu to její umělecké dílo nevisí.“ Co na to říct? Jen jsem paní poradil, aby to umělecké dílo dala zpět za skříň, a když by náhodou sestřenice přijela, ať ho vytáhne s tím, že měl zrovna přijít soused a obraz pověsit. Odměnou za vyřešení oné prekérní situace mi byl její široký úsměv. Co zase dostalo mě, bylo její sdělení, že ona příbuzná bydlí v zahraničí a na návštěvu domoviny se zatím nechystá.
„Dobrý den, chtěla bych jenom vymalovat pokoj, kolik to bude stát?“ volala mi jednou před Vánoci trochu splašená dívčina. „Jaký pokoj?“ Zněla moje logická otázka. „No, synův přece.“ Asi jsem v telefonu vypadal jako pitomec, neboť jsem se ptal dál na velikost, barvu, a přitom paní svým oznámením řekla vše, co bylo pro ni důležité. Hlavní pro mě bylo to, že to chtěla hned. Důležité zase pro ni bylo moje oznámení, že to z této strany Vánoc už nestihnu, a jestli to tak spěchá, musí najít někoho jiného. Nespěchalo. Velikonoce jsou taky svátek.
Jednou se v telefonu ozval opravdu starý hlas: „Můžete teď přijet? Potřebovala bych jenom složit malou skříňku, bydlím tady za tím obchodem v 1. patře.“ A hovor ukončila. Bylo mi jasné, že to paní nemyslela zle, tak jsem volal zpět. „Už jste tady? Otevřu vám dveře.“ A opět zavěsila. Pak jsem se dlouho nemohl dovolat. Paní mě vyhlížela před domem, marně. Později jsme si celou situaci vyjasnili, ale stálo mě to hodně diplomacie.
Jedna moje známá si za nemalý peníz koupila byt. Nadšená, celá zářila. „Byt je krásný, nepotřebuje žádné úpravy, jen zamaluji a nastěhuji se. Ani tě nebudu potřebovat.“ To bylo na jaře. Do konce roku stihla strhat staré tapety, udělat všude nové omítky, zbourat dvě příčky, snížit stropy sádrokartonem, překopat celé elektrické vedení, vodu, odpady, osekat a znovu obložit koupelnu, WC, osadit nové radiátory, včetně trubek a kotle, renovovat podlahy v celém bytě. Nechápu, proč po Vánocích už její hvězda zářila o něco míň. Zbývá přece už jenom zamalovat a nastěhovat se, možná jenom ještě vyměnit stará okna…
(5 hlasů, průměr: 4,80 z 5)
Loading...