Hygiena

Při návštěvách cizích domácností jsem si zvykl neposuzovat způsob žití jejich obyvatel. Musím podotknout, že naprostá většina mých zákazníků žije dle zažitých zvyklostí našich středoevropských končin. Jednou z těchto zvyklostí je hygiena, čistota.

Pracuji-li v ordinaci lékaře, v lékárně, či masážním studiu je čistota více než pochopitelná. To se také samozřejmě odrazí i v čistotě domácností těchto lidí. Není extrémní, ale velmi čistá. S extrémní čistotou se někdy setkám naprosto nečekaně. U jedné dívčiny jsem věšel na zeď televizi, běžná práce. Jen přípravy na vrtání zdi tady zabraly daleko větší čas než samotná akce. Nejprve jsem musel odstěhovat naleštěný nábytek z okolí a smotat část sněhobílého koberce. Jen jsem si v duchu říkal, jaké štěstí, že je ráno a mám čisté ponožky. Ostatně pohled majitelky bytu na moje pracovní oblečení nebyl zrovna láskyplný. Překvapivě podobnou událost jsem zažil s jedním chlapíkem, očividně je u nich paní domu on. Děr jsem vrtal několik, přípravy byly opět delší než samotná akce. Aktivně mi u práce radil, asistoval a vysavačem odsával vyvrtaný prach. Bohužel si při posledním vrtání zapomněl vysavač zapnout a prach napadal až, světe div se, na zem. Až do mého odchodu se klučina držel statečně, záchranku si zřejmě zavolal až potom.

Opačných extrémů zažívám podstatně víc. Chodím k jedné rodině do staršího domu. Velmi milí lidé, ale jen si sednout na židli je dost riskantní záležitost. Hrozí velké nebezpečí, že se už neodlepím. Vím to a nemám s tím problém. Je to jejich věc, prostě si nesednu. Dalším takovým zážitkem jsem prošel u jedné pohodové domácnosti, u které bylo vše naprosto standardní. V předsíni jsem si zul boty a ujal se oprav nábytku. Součástí oprav byla i kuchyňská linka. Až pozdě jsem pochopil, že jsem boty vyzouvat neměl. Ponožky se mi v kuchyni přilepily k podlaze a nehodlaly se pustit. Po marném boji jsem zbaběle vyhlásil kapitulaci. Cenu ponožek jsem připočetl ke mzdě a odešel naboso. Jen mi blesklo hlavou – v čem bych asi šel, kdybych se nezul?

Kdysi mě volala dívčina, dost mladší ročník, chtěla připevnit na zeď police. Celkem žádný problém. Bydlela sama a s pořádkem si hlavu moc nelámala, zřejmě čekala na čistotného Popeláka. Chtěl jsem, ať vysává prach z vrtání, že jinak napadá do knížek a odložených věcí. „To je dobré, já to pak uklidím,“ zněla jasná odpověď. No, něco se mi podařilo zakrýt novinami, ale nic moc. Jestli Popelák dorazil nevím, možná si dívčinu odnesl kůň bílého prince.

Zážitek jako z jiného světa jsem prožil s jedním známým. Volal mi v sobotu večer, jestli bych nemohl hned přijít, že se synem čistili mísu záchodu, něco se tam uvolnilo a voda teď vytéká kolem, tak abych to šel nějak zatmelit. „Ty to budeš mít hned, pro tebe je to určitě maličkost.“ Ujistil jsem ho, že určitě „teď“ nepřijdu, ale že jsem kamarád, tak dorazím už v pondělí odpoledne. Protože je mi jasné, co se stalo, ať si nachystá peníze na nové WC. „Cože? A kam mám do té doby chodit?“ Je to zvláštní, jsem rozený lidumil, ale vůbec mi ho nebylo líto. Poradil jsem mu blízký malý lesík a velký market stojící vedle lesíka. Zřejmě se mojí rady držel a volal mi až v pondělí ve dvanáct hodin a pět minut, že je už odpoledne a že mě čeká. Jsem zvyklý na ledaco, ale na všechno se nelze připravit. Slabší nátury by vyvrhly oběd už ve výtahu. „Co jste s tím dělali?“ padla moje první otázka, když jsem odolal hlavnímu náporu přírody. „Vysekávali jsme usazeniny majzlíkem.“ Opravdu další podrobný popis kompletně rozbitého WC vynechám. Až po vymontování a odklizení mísy mi došlo, že zdi nejsou vymalovány hnědou barvou, jak se zpočátku zdálo. Je to výsledek letitého rádoby čištění kdysi bílé keramiky od lidských zbytků něčím, čemu se kdysi říkalo štětka. O podlaze raději mluvit nebudu. Vrcholem všeho bylo, když mi s neskrývaným soucitem při mé námaze majitel bytu nabídl pití. Tušil jsem, že to nebude jen tak, nic jsem nechtěl. Po chvíli se přesto objevil s plastovým kelímkem od plnotučné hořčice s neurčitou tekutinou. Jeho pohostinnost jsem sice slovně ocenil, ale kdyby k tomu došlo, sebevraždu bych spáchal méně drastickým způsobem. Svou práci jsem odvedl dle mého svědomí dobře, úklid jsem nechal na domácím s doporučením, ať si koupí špachtli, že bez ní to asi nepůjde. Jsem otrlý jedinec, ale na otázku: „A co mám dělat, aby se mi to znovu tak nezaneslo?“, jsem nic převratného nevyplodil. Jen důraznou větu: „Chovej se jako člověk a nebuď takové prase.“ Praseti se tímto omlouvám.

Hodně silný zážitek mě čekal také u jedné naší tmavší spoluobčanky. Voda z kuchyně už protékala k sousedům ve spodním patře. Zřejmě jim to trochu vadilo, tak chtěli sjednat nápravu. Po předběžném zhlédnutí jsem zjistil, že vodovodní instalace je v pořádku. Voda protékala ucpaným a rozlámaným sifonem pod dřezem. Nutno říct, že jen tehdy, když dívčina výjimečně umývala nádobí. Něco takového by běžného jedince nenapadlo ani v nejdivočejších snech. Voda puštěná naplno se rozstřikovala po celé kuchyni a kuchyňská linka byla úplně shnilá. Horní deska v podstatě chyběla. Přesněji řečeno, nějaké její zbytky se tvářily, jako že tam nejsou. Zbytky, nasáklé vodou, jsme dávali přímo do plastového pytle s obavami, že je na sběrném dvoře budeme muset uložit jako nebezpečný odpad. S kolegou jsme přemýšleli, jak se dá tak dokonale deska zničit při běžném provozu. Žádný nápad nebyl dost fantastický a přitom odpověď byla tak jednoduchá: „Starala jsem se o rodiče, tak jsem neměla čas starat se o kuchyň.“ Aby oprava nebyla drahá, vyměnili jsme s kolegou „jen“ kuchyňskou desku a osadili odtékajícím dřezem. Největší problém bylo její připevnění na shnilé, dřevotřískové skříňky. No, zlatého Bludišťáka bych si za to řešení neudělil. Nicméně mě uklidňovalo vědomí, že se dříve bude poroučet k zemi celá linka, než povolí můj technický vynález. Paní na nás neustále s nedůvěrou dohlížela a pořád se na něco ptala. Několikrát, neboť její sluch už také měl víc za sebou než před sebou. Zřejmě neměla s řemeslníky dobré zkušenosti. Už ve dveřích nás uvítala slovy: „Doufám, že si na mě něco nedovolíte, však víte…“ Fantazii máme velkou, ale opravdu jsme nevěděli. Když jsem v gumových rukavicích dlátem oškrabával černou plíseň z kachliček, abych mohl nanést silikonový tmel, jen jsem slyšel bědování: „Udělejte to pořádně, abych nechytla nějakou tu nemoc.“ Opravdu jsem pro to udělal všechno. Práce byla dokončena, u sousedů sucho a „dívčinina čest“ zůstala zachována.