Boží lidé

Možná jsem to už zmiňoval, ale stojí to stále za připomenutí. Každý je ve svém životě šťastný nějak jinak. Někdo si libuje v dokonalosti, a jiný zase jen v tom, v čem se probudí. Těžko říct, kdo je šťastnější.

Jednou jsme dělali poněkud složitější opravu odpadního potrubí v mezistropu jednoho starého domu. V přízemních prostorách sídlila potravinářská firma, tak už jen rozbíjení zdí a stropu bylo pro ni hodně nemilé. Nikdo v horních patrech nesměl pustit vodu do potrubí, natož spláchnout WC. Den před opravou jsme obešli úplně všechny a nikdo neměl námitek. Ráno jsme znovu pro jistotu všechny obešli a nemohli se dozvonit na paní s malým dítětem. To byl problém, nikdo nevěděl, jestli třeba nespí. Mohlo by se stát to, čemu bylo nutné se vyhnout. Nic jsem nemohl riskovat, akci jsem odvolal. V poledne se mi paní ozvala, že už je doma, byla u kamarádky a zapomněla dát vědět, a že se snad nic nestalo. Musím podotknout, že mě v tu chvíli nenapadlo mnoho slušných slov. Čtyři chlapy jsem byl nucen poslat na náhradní práci a vše domlouvat znovu. Paní jen řešila svoje záležitosti, návaznosti se jí přece netýkaly. Jen jsem utrousil poznámku, že tak boží ženě se mohl klidně narodit další Ježíšek. Kromě ní to pochopili všichni.

Jindy mi volala starší žena jako starému známému. Na tom není nic divného. Chtěla opravit nebo vyměnit vadnou vodovodní baterii a vypínač. Ukázalo se, jako že ví, o čem mluví. Přijel jsem už s materiálem, že to bude tzv. rychlovka. Omyl. Paní jsem opravdu znal ze svého bývalého pracoviště. Už tehdy byla divná a s vyšším věkem se to nijak moc nezlepšilo. Vodovodní baterie byla v pořádku, ale sifon pod umyvadlem předal svoji službu lavoru, umístěnému pod ním. S vypínačem to bylo podobně dramatické, kdy paní sahala v podstatě do jeho útrob. Prý ji to koplo jen občas. Asi málo. Opravil jsem, co jsem měl a prchal, neboť byt byl tak vybydlený, že byl zrezivělý i nerezový dřez. Inu, každý máme na sebe jiné nároky.

Jiná paní chtěla přivrtat garnýž do panelu. To je běžná věc, „dvě díry, osadím konzolky a jdu dál“. Tady to bylo rychlejší, nachystal jsem si nářadí a na moji otázku: „Kde máte garnýž?“ paní vykulila oči. „Jak kde máte, vy jste ji nekoupil?“ To jsem zase na oplátku vykulil oči já. „No, to je přece věc zákazníka, co si koupí.“ „Aha, no já jsem si myslela…. tak vyvrtejte alespoň ty díry, když už jste tady.“ Chvíli mi trvalo vysvětlit této nebohé ženě, že neudělám ani to. Vše udělám příště. Zatím se neozvala. Zapomněl jsem jí říct, že v potravinách garnýž nekoupí.

Večer si vždy ztlumím telefon, mám svoje zkušenosti. Nejsou neopodstatněné. Jednou jsem to neudělal a to se mi vymstilo. Myslel jsem, že zvoní budík, ale v hluboké noci mě vzbudila dost letitá zákaznice. Už nevím, co chtěla, určitě to bylo důležité. Její první věta byla, že nemůže spát, tak volá, aby na to do rána nezapomněla. Tady se přímo nabízela moudrost, že se stářím přichází rozum, někdy ale přichází stáří samo. Paní mi bylo sice líto, ale už musí budit někoho jiného, už se nedovolá.

U jiné paní jsem jednou montoval vodovodní baterie. Vše bylo v pořádku a roky se neozvala. Až jednou, že má na mě reklamaci. Baterie jsou vadné, teče z nich špinavá voda. „Šest let jsou v pořádku a teď toto!“ Kdo nemá tu zkušenost, neví, jak je těžké někomu takovému vysvětlit, že je vše jinak. O opravě potrubí v její ulici ani nemluvě. Závěr byl jednoznačný: „Už ani ten vodovod není, co býval.“ Co na to říct.

Naprosto mistrovské a jedinečné dílo jsem viděl pod střechou v zástavbě starších domů. Nikdo z kolegů mi zážitek nevěří a považují mě za pohádkáře. Měl jsem opravit zlobivé WC v patře domu. Jsem zvyklý opravdu na hodně, ale toto předčilo veškerá očekávání. Záchod špatně odtékal. Nikde jsem neviděl odpadní trubku, což je u odpadu opravdu nezvyklé. Paní najednou prohlásila: „Asi je ucpaná rýna.“ „To přece nijak nesouvisí,“ řekl jsem. „Jak to že ne, záchod vede do rýny pod střechou, vždy se to pořádně pročistí, když prší, ale už dlouho nepršelo. Takto to funguje od doby, kdy ten dům rodiče stavěli.“ Když jsem překonal mrákoty, zvážil jsem všechny možnosti a paní oznámil, že nic nechci, nikdy jsem u ní nebyl, o ničem nevím a zdánlivě klidně odešel. Jak vše dopadlo, nevím, protože jsem tam přece nikdy nebyl a o ničem nevím.

WC mě zásobuje opravdu nekonečnou studnicí příběhů. Volala zákaznice, že má vodu kolem záchodové mísy a bojí se spláchnout. Po ohledání místa činu jsem jí dal za pravdu. Odpadní trubka, zvaná harmonika, byla opravdu děravá. Bylo to zvláštní, nestává se to, neboť dírek tam bylo víc vedle sebe. Přičetl jsem to stáří materiálu a trubku vyměnil. Je to běžná oprava. Už tak běžné není, že ona paní volala asi za měsíc, že má reklamaci, trubka znovu teče. To bylo divné, nicméně jsem znovu přijel a osvětlil paní onu reklamaci. Trubka byla opravdu děravá, děr tam bylo podstatně víc, než poprvé. Byly to ale otvory po potkaních zubech a trubka byla v podstatě sežraná. Byt byl v přízemí a potkanům materiál zřejmě chutnal. Na opravu jsem použil jinou nesežratelnou trubku. Paní jsem varoval, že se tam potkan naučil chodit a mohlo by se stát, že na ni vykoukne z mísy, tak ať zavírá víko, aby se nedostal ven. Opravdu by se to stát mohlo. Paní se vyděsila natolik, že prohlásila, že bude chodit raději na WC na nedalekou zahrádku a poklop zatíží cihlou, ať ho to chlupaté zvíře nezdvihne. Jakákoliv další diskuse byla zbytečná.

Spíš do kategorie o hygieně by spadala návštěva mladého páru. Protéká jim WC a musí vždy zastavit přívod vody do celého bytu. Stává se to, než se závada opraví. Oni to však dělali více než půl roku a mladík se pochlubil tím, že v rámci opravy koupil už tři gumové zvony. Proč, to jsem pochopil po zhlédnutí oné mísy. Být po obědě a mít nestabilní žaludek, asi by byla moje návštěva hodně rychlá. Protože WC protékalo, tak v rámci úspory vody moc nesplachovali. Gumové zvony nahrazovaly ono splachování. Vyměnil jsem dosedací těsnění v nádržce, vyinkasoval za opravu a statečně odešel. Mladíkovo telefonní číslo jsem pro jistotu zablokoval, protože ono pěchování exkrementů gumovým zvonem brzy ponese svoje ovoce a voda se nepohrne do odpadu, ale přes okraj mísy. U toho opravdu být nemusím.

Jindy mi volal starší chlapík, znal jsem ho už z dřívějších oprav a opravdu byl mírně řečeno „hodně svůj“. „Potřebuji vyčistit rýnu od ulice.“ Říkám mu: „To není problém, máte šikmou střechu a je tam přístup, pozvu si plošinu, ta do toho třetího patra dosáhne.“ Jeho reakce mě zaskočila. „Ne, to není třeba, už mi to dělali bez plošiny, uvázali se za komín a smetáčkem to vymetli, udělejte to taky tak.“ Před očima mi proběhlo několik ukázek z kreslených filmů, kde jsem ale nebyl hlavní hrdina já. Nakonec jsme se dohodli, že se nedohodneme a že dostanou šanci kaskadéři v rámci svého tréninku. Pro spokojenost zákazníka udělám hodně, ale ne vše. Zase tak vysokou životní pojistku nemám.