Moje práce mě naučila trochu zvláštní věc: neposuzovat a hlavně se nedivit. Proto mě málokterá otázka vyvede z míry. Pravdou je, že většina dotazů patří do kategorie normální, týkají se mé práce nebo jejího výsledku. Až na některé… Jsou to otázky typu: „Kolik stojí kilo hrušek, když jedna hruška stojí v širém poli?“
„Potřebuji opravit střechu u chaty, kolik mě to bude stát?“ Ani při nejlepší vůli jsem nedokázal vymyslet žádnou částku. Prostě se musím ještě hodně učit. Dívčina byla zklamaná mou neznalostí její situace, protože jí do chaty teče, potřebuje opravu a řemeslník neví… Později jsem měl tu čest se do oné chaty podívat. Opatrně jsem paní sdělil, že by bylo pro všechny zúčastněné lepší postavit chatu o pět metrů vedle a tu starou zbourat, hlavně rychle, než spadne sama. Ještě jsem dodal: „Kdyby to byl kůň, doporučoval bych zastřelit jako v každé správné kovbojce.“ Nepochopila, asi má doma traktor.
Na úplně opačné straně jsem byl u jiné paní. Bere mě jako odborníka absolutně na všechno. Vždy, když od ní odcházím, musím ve dveřích sklonit hlavu, neboť o půl metru pýchou povyrostu. „Našla jsem ve špajzu dva roky otevřené víno, myslíte, že bude dobré?“ „Samozřejmě,“ povídám, „bude dobré ho akorát vylít do umývadla.“ „Ale na etiketě je datum až na konci roku.“ Těžký argument. To hlavní ale mělo teprve přijít. „Dobře, vyliju ho, ale do umývadla se bojím, aby to v čističce nezpůsobilo ekologickou havárii a já nedostala pokutu.“ Hlavou se mi honily nejrůznější nesmysly jako odpověď, ale pak mi stařenky bylo líto, tak jsem tuto prekérní vínovou situaci vyřešil šalamounsky. „Víno vylejte do umývadla až kolem páté odpoledne, to jsou lidi doma, hodně se umývají, a tak se víno zředí. V čističce vás tak nemůžou odhalit.“ Kdyby paní neměla uši, šťastný úsměv by se jí obtočil kolem celé hlavy. „Vy jste ale mazaný, tak to udělám.“
Jiný čas, stejná dívčina, podobný problém. „Objevila jsem ve sklepě starý třešňový kompot, vypadá divně, navíc nemám třešně ráda. Když je odpeckuji, můžu to pak vylít do kompostu?“ Chvíli jsem se snažil vzpomenout, co nás učili na střední škole v biologii, ale asi jsem zrovna nedával pozor, když se probíral kompost. Výraz mojí tváře určitě neoplýval chytrostí, tak paní pokračovala: „Bojím se, aby ty pecky neudělaly problém, když jsou uvařené.“ Pochopil jsem, že tato vědecká diskuse nemá vítěze. „Máte pravdu, je to jako s jablky rostoucí u jaderné elektrárny – jsou zdravotně nezávadná, jen ohryzek je třeba zakopat tři metry pod zem. Bydlíte kousek od sběrného dvora, tak tam s kompotem zajděte, oni už určitě budou vědět, jak s takovou nestabilní přírodninou naložit.“ „Já věděla, že Vás něco napadne, myslíte, že se budou zlobit, když tam vezmu ještě dva kompoty švestkové?“
Jednou mi volal kamarád celý udýchaný jako by skládal uhlí. „Potřebuji, abys přišel nebo mi alespoň poradil, jakou máš fintu na našroubování tlakové hadičky pod umývadlo. Už se s tím mořím půl hodiny.“ „Určitě teď nepřijdu, ale že jsi to ty, tak ti za flašku rumu tu fintu poradím. Všechno, co máš v ruce okamžitě polož a běž si uvařit kafe. Jak ho vypiješ, tak hadičku lehce našroubuješ. Hadička mezitím pochopí, kdo je u vás pánem.“ Za dvacet minut jen pípla smska: „Pochopila, jdu pro rum.“
Další dotaz patří spíš do kategorie „jenom“. „Chtěla bych odstranit zeď mezi obývákem a kuchyní, co na to říkáte?“ „Je to dobrý nápad, hlavně se mi na něm líbí to, že to nebudu dělat já.“ „Proč, to přece jen zbouráte, odvezete a trochu zapravíte, na zamalování si pozvu malíře.“ „Všimla jste si, že bydlíte v přízemí paneláku? Nad vámi je deset pater. To všechno je beton – jenom. Na takovou práci je odborná firma, která má speciální pily a náklaďák, ale napřed zavolá statika. Mohlo by se totiž stát, že budete mít společnou kuchyň venku pod stanem se všemi deseti sousedy, co zatím bydlí nad vámi. Ten malíř vám pak na strop stanu může namalovat letní oblohu.“ Co řekl statik, nevím. Jisté je to, že paní má pořád kuchyň a obývák oddělený a malíř už tam byl dvakrát.
Jednou zvonil telefon. Bez pozdravu a bez představení na mě ženský hlas vychrlil otázku: „Kolik berete na hodinu?“ „Kolik čeho?“ pokračoval jsem stejným stylem. „Přece peněz.“ „No, spíš si ujasněme, co potřebujete udělat a pak se bavme o penězích.“ „Mně by stačilo, kdybyste mi to dovezl a postavil ke dveřím.“ „To by šlo, ale dnes to nebude.“ „Musí to být dnes, potřebuji to.“ „Jestli TO mám dovézt já, tak se bez toho dnes musíte obejít, nejde to.“ Tím tento podivný rozhovor skončil. Od té doby se ale budím s otázkou, co ono důležité TO bylo. Možná to TO taky nutně potřebuji a nemám to. Jak bez toho můžu žít dál? Je to těžké.
Loading...