Mám jednoho kolegu, také manžel na hodinu, i když sám o sobě říká, že mu stačí půlhodina. Někdy spolupracujeme, zvláště tam, kde je třeba hrubou sílu. Síla je jeho přednost. Má ale daleko zajímavější vlastnost – všechno se mu hodí. Bydlí v domě, kde má kotel na topení. Když likvidujeme třeba sklepy u zákazníka, třídí věci na hořlavé a nehořlavé. To se dá pochopit. Často ale nechápu, na co se mu hodí i většina věcí nehořlavých. Tady selhává i moje bujná fantazie. Ničím se ale nedá zaskočit a na vše má upotřebení.
Vyklízeli jsme kdysi sklep a na sběrný dvůr jsme vezli proti plánu opravdu jen nepatrný náklad. Buď to bylo hořlavé nebo… například stařičké kolo značky Ukrajina. Mladí už ho ani neznají. Starší ví, že jet na něm byla pěkná dřina. Ptal jsem se, jestli ho má do sběru železa. „Ne, to si nechám, bydlím přece na kopci a hospodu mám pod kopcem, tak to pojede samo.“ „A co z hospody?“ padla moje logická otázka. „No, z hospody přece nespěchám.“
Odváželi jsme také z dříve dokončeného domu „dobře uložené“ zbytky dlažeb, obkladů, střešních tašek a dalšího materiálu. Ve stavebním bazaru to nechtěli, že jsou to jen zbytky, ať to zavezeme na sběrný dvůr. Omyl. „Já na to místo mám,“ prohlásil kolega a odjel. Vrcholem všeho bylo jeho sdělení po návratu, že byl i na sběrném dvoře, vyložil pytel odpadků a auto doložil dalším materiálem, co se určitě ještě bude hodit.
Jednou se mu ale jeho sběratelství vymstilo. Nutně potřeboval menší, starou sedačku, také určenou na sběrný dvůr. No, ať si vezme, co chce. Ještě jsme mu ji pomohli naložit do jeho malé dodávky a „zamávali na rozloučenou“. Po jeho návratu mu na autě chybělo zadní okno. Jak na křižovatce přidal, sedačka se posunula a okno vyrazila. Jeho slova: „Zatracený pes,“ jsem pochopil, až když jsem přijel k němu domů. Na otevřené verandě trůnila ona sedačka a na ní se rozvaloval jeho pes.
Kuriózní majstrštyk se mu podařil, když jsme se podíleli na přestavbě jedné malé banky. Bylo třeba vymontovat, odvézt a zlikvidovat velké, čtyřdílné dveře z tvrzeného skla. Při zadání tohoto úkolu se mu oči zaleskly tak, že kdyby byla tma, záře jeho očí by zastínila i lustr ve vídeňské opeře. Až po čase se přiznal, že slíbil sousedovi něčím přepažit chlívek pro drobné zvířectvo a pořád nevěděl jak. Když ta skla uviděl, hned mu bylo jasné, jak to udělá. Takové bydlení neměly slepice ani v Xaverově.
Sbírání potřebných věcí došlo až tak daleko, že je ukládal na zahrádku před okny. V okamžiku, kdy musel doma svítit i ve dne, protože dřevo světlo příliš nepropouští, pochopil i on (snad), že ne všechno se může hodit. Více lidem snad, ne však jednomu člověku.
Loading...