Vzpomínám si na jeden televizní pořad, kdy jedna herečka líčila svoji zkušenost s „odborníkem“. Vyprávěla, jak jí onen odborník na slovo vzatý, a vzatý to on určitě byl, zaomítal podivným způsobem nějaký sloupek. Když si přišel pro peníze, řekla mu, že to přece nemůže držet. Dozvěděla se: „Paninko, tomu přece rozumím já, vy si hleďte svého.“ Dostal své peníze a v momentě, jak zabouchl dveře od auta, všechno spadlo. Odjel.
Tak takto opravdu nepracuji. Často se mi stává, že dostanu od zákazníka klíče od domu a je na mně, co a jak udělám. Zákazník ví, že se mu nic neztratí a práce bude hotova. Stalo se mi, že jsem přišel k jedné paní poprvé. Pozdravili jsme se, řekli, co požaduje a paní odešla nakupovat. Když se vrátila, byla celá vyděšená, že se neznáme a nechala mě v bytě samotného. Podruhé se vyděsila, jakmile viděla, že je roky odkládaná práce téměř hotova.
Jiný případ se mi stal, kdy mi úzkostlivý majitel bytečku neustále vysvětloval, co požaduje a pořád se ptal, co jsem schopen ještě udělat. Z mého pohledu drobnosti. Hovor jsem trochu razantněji zakončil větou: „Po mém odchodu tady zůstane jen čistá, bílá, prázdná místnost.“Asi mě posuzoval podle sebe. Bylo vidět nedůvěru v jeho očích. Říkal, že když se později vrátil, měl dojem, že si spletl patro. Tak si to ani neuměl představit.
Nutno říct, že tato praxe je u stálých zákazníků běžná: „Tady jsou klíče, toto chci udělat a peníze budou hned po práci.“
Stál jsem kdysi na parkovišti a vedle stojícího stařičkého favorita nervózně přešlapoval majitel. Viděl auto s reklamou a ptal se, jestli bych ho nemohl zavézt pro druhé klíče. Jeho klíče byly zabouchnuté v autě. Říkám: „Uděláme to jinak.“ Vytáhl jsem z kufru provázek a auto mu tím otevřel. Chvíli trvalo, než se nadechl, když viděl, jak je to jednoduché. Stal se z něj stálý zákazník a klíče od domu mi půjčuje pravidelně.
Jiná paní se mě neustále ptala, co má udělat, aby jí někdo nevykradl, jaký zámek má koupit. Řekl jsem: „Paní, základem prevence je – nebát se.“ Nevěřila mi, ale když jsem jí kdysi otevřel dveře, jak ztratila klíč, ohnutým hřebíkem, došla k názoru, že ani nemá cenu zamykat.
Jednou jsem těsně před Štědrým dnem měnil zákazníkovi dveře ve sklepě. Přemontoval jsem dle jeho požadavku také starý zámek. Dvakrát jsem se ho zeptal, jestli na tom opravdu trvá, protože se zadrhává. „To je dobrý, už to znám, nespěchám a vždy se mi to podaří po chvíli odemknout,“ zněla pohotová odpověď. Po Vánocích volal, že nerad obtěžuje, ale jestli bych se mohl stavit, jak pojedu kolem. „Víte, šel jsem do sklepa pro brambory na salát na štědrovečerní večeři a dveře jsem neotevřel. Určitě máte planžetu a otevřete to. Málem byla ke kaprovi rýže, ale zachránili nás sousedi.“ Srdečně jsem se zasmál, že došlo na má slova. Doporučil jsem mu, ať se tolik nedívá na americké filmy, kde dveře otevře každý Bond jen kreditní kartou. Nicméně jsem je otevřel a zámek vyměnil.
U jiné dost starší paní jsem pracoval v kuchyni. Paní si šla odpočinout do křesla a dle průvodních zvuků tvrdě usnula. Kladivem jsem tedy bouchal potichu, abych ji nevzbudil. Když už jsem si balil nářadí, vyděšená paní vstoupila do dveří se slovy, že toto se jí ještě nikdy nestalo. „Mít v bytě cizího člověka a spát, to mi dcera neuvěří. Ona ví, jak jsem obezřetná.“ Při příští návštěvě dorazila i dcera, prý musí vidět chlapa, se kterým se babička nebojí usnout. No, být babička o polovinu mladší, asi by to moc velká lichotka nebyla.
Důvěru k dokonalosti dovedl jeden chlapík v poměrně rozlehlém domě. „Tady je klíč a seznam požadavků. Věřím, že vše najdete. Káva je v kredenci, pivo a slivovice ve sklepě.“ A na týden odjel. Měl pravdu, našel jsem vše.
Loading...