„Na tom se nedá nic pokazit.“ – Kdo někdy použil tuto větu, určitě nezná jednoho z mých kolegů. Je to věta naprosto nepravdivá, protože pokazit se dá úplně všechno. Přesněji řečeno, onen kolega dokáže pokazit všechno. Když spolu pracujeme, striktně se držím pravidla PPN – podrž, podej, nepřekážej. Co je ale hlavní, nemysli. Kolega má opravdu prazvláštní dar, v tom nejnevhodnějším a nečekaném okamžiku udělá něco, co by běžného jedince nenapadlo ani v nejdivočejších snech. Už ho znám, tak se snažím myslet pět kroků dopředu, co by ho asi mohlo napadnout a zabránit tomu. Často se ale stává, že on oněch pět kroků jednoduše přeskočí a udělá krok šestý, který nemá s danou činností nic společného. Navíc netuší, že je něco špatně, natož aby věděl proč.
Jednou jsme zapravovali podlahu kolem topných trubek. Bylo třeba přimíchat do betonu trochu lepidla, kvůli pevnosti. První dávku jsem namíchal já a kolegovi jsem vše vysvětlil. „To přece nic není, nedělej ze mě pitomce.“ Druhou dávku míchal kolega. Byla zvláštní. Tázavě jsem zvedl oči. „No co, míchal jsem to jako ty.“ No, možná, jenže já jsem si nespletl beton a lepidlo. Bláhově jsem si myslel, že ten den už má „vybráno“. Omyl, on nemá nikdy „vybráno“. Na závěr práce čistil nářadí. Bytem se roznesla „vůně“ ředidla. V neblahé předtuše jsem se zeptal: „Jakým štětcem umývals to nářadí?“ „Nechtělo se mi jít do auta, tak jsem si půjčil tady ten od malířů, co byl ve sklenici s vodou.“ Nezabil jsem ho jen proto, že bych musel všecek materiál odnosit do auta sám. Nechal jsem ho umýt vše znovu. Tuto směs betonu, lepidla a ředidla se chystal vylít do úplně nového záchodu. „Ani o tom nepřemýšlej,“ zahřímal jsem, když mi došel jeho zamýšlený krok. „Běž to vylít někam ven a nechci vědět kam.“ Dovětek jsem řekl schválně, neboť jsme se nacházeli přímo v historickém centru. Kde tato směs skončila, nevím, vrátil se za dost dlouhou dobu a kupodivu bez asistence policie.
Při jiné akci, kdy jsme opravovali odpad, bylo třeba opatrně odstranit překážející beton a nepoškodit plastovou trubku. Jak zaznělo v jednom známém filmu – „úkol zněl jasně, nebyl čas přemýšlet“. Úkol jsem znovu zdůraznil a odjel nakoupit potřebný materiál. Chyba. Po příjezdu jsem jej zastihl s majitelkou domu v družném hovoru u kafe. Dle jeho odborných řečí bych si ho najal na práci i já. U této práce ale opravdu nepřemýšlel. Beton byl pryč, trubka taky. Nenapadl mě žádný komentář, který by neobsahoval většinu neslušných slov. Už kvůli majitelce jsem nic neřekl a odpad jsme opravili o něco víc složitěji, už bez dalších chyb. To hlavní se dozvěděl až v autě.
Kolega je také samozvaný zahradník, „na tom přece nic není“. U jedné bytovky jsme probírali rozlehlé tůjky. Mělo to být „oku lahodné“. Bylo. Do té doby, než dostal do rukou stříhač a já se věnoval něčemu jinému. „Stůj,“ zakřičel jsem na něj. „Vždyť stojím,“ nechápavě se na mě podíval v okamžiku, kdy se chystal ustřihnout keř skoro v polovině. „Jen jsem to chtěl zarovnat, však by to zase dorostlo.“ Na tento experiment už onen Mičurin nedostal prostor, naopak dostal do rukou železné hrábě, to mu svědčilo víc.
U jiné akce bylo třeba lehce sestříhnout smrk, abychom se dostali k opravě zdi. Znalý jeho schopností jsem mu podrobně vysvětlil a ukázal, jak to má vypadat s patřičným varováním. Opravdu to udělal podle mých instrukcí. Jednu stranu stromu. Opět moje vina, zapomněl jsem mu říct, že druhá strana stromu má vypadat stejně.
Když pracujeme spolu, musím dávat pozor na to, co dělá, ale zároveň taky na to, čím to dělá. Hlavně proto, že všechno nářadí je moje. V jednom bytě jsme demontovali nějaké spotřebiče a kolega si světácky stěžoval, že mám tupé kleště, že nemohl přecvaknout jeden kabel. To mě zaujalo, protože držel v ruce průmyslové nůžky, navíc dost drahé. „Který kabel?“ „Přece tento“ a ukazoval na koaxiální kabel od antény. Dost nahlas jsem mu sdělil, že dnes pracoval zadarmo, když neví, jak vypadají kleště. Je to ode mě necharakterní, ale za jeho mzdu jsem si koupil nůžky nové, nezničené.
Jindy jsme opravovali odvětrávací potrubí těsně pod střechou jednoho vysokého paneláku. Vše jsem kolegovi vysvětlil, aby věděl, do čeho jde. U něj to ale neznamená, že nebude překvapen. Přišel o něco později, tak mi volal, že už je před domem. „Dobře, pojeď nahoru.“ „Do kterého patra?“ Nevím, jaká duchaplná odpověď napadne slušného člověka, aby nepoužil slova neslušná. Já jsem jen udiveně řekl: „No, pracujeme pod střechou, tak asi bude stačit, když vystoupíš ve třetím patře.“ Dál jsem to nechal na něm. Překvapil. Přijel až nahoru. Tím to ale nekončilo. „Tady máš kladivo a rozbij ten beton, ať se dostaneme k trubkám.“ „Který beton?“ „Ten, co je před tebou, jiný tu není.“ „Aha, čím ho mám rozbít?“ „Kladivem, co máš v ruce, zvedneš ruku nad hlavu i s tím kladivem a bouchneš do betonu. Zkus to, než tě napadne něco jiného.“ Jinak ale kolega vypadá, jako běžný člověk. Asistentku, jako některé děti ve škole, prý pro život zatím nepotřebuje.
(2 hlasů, průměr: 4,50 z 5)
Loading...