Domácí zvířata jsou studnicí příběhů takřka nevyčerpatelnou, to určitě potvrdí každý jejich chovatel. Většinou si myslíme, že zvíře bydlí s námi, ale častěji to vypadá, že bydlíme my s ním.
Jedna paní bydlí s malým papouškem. Za své obydlí má opeřenec hezkou klec, ale spíš ji považuje jen za jídelnu, jinak je to z jeho úhlu pohledu omezování osobní svobody. Jeho klec je samozřejmě celý zabydlený prostor. Také si ho patřičně hlídá a jen tak někoho za paničkou nepustí. Zvláštní je, že nemá snahu uletět, ani když je otevřené okno či dveře. Sedí na dveřích či na parapetu a spíš sleduje, jestli panička nemá snahu uniknout. Už se známe, tak mě u sebe doma chvíli strpí a paničku mi ve vší počestnosti půjčí. Hlavně když si může vzít, jako protiváhu, nějaké drobné nářadí. To si musím dávat pozor zase já, abych na něj něco nepostavil. V minulém životě byl taky asi hodinovým manželem, fascinují ho hlavně šroubky. S oblibou je odnáší na skříň či do vedlejšího pokoje a pak se potutelně směje, když je potřebuji. „Filipe, to nesmíš!“ okřikuje ho panička. To on samozřejmě ví a vždy se pohupuje ze strany na stranu a dává tak najevo, kdo tady velí.
U jiné paní jsem opravoval odpad u dřezu. Celou dobu na mě dohlížel přítulný pes neznámé rasy. Najednou se ale ztratil, čemuž jsem nevěnoval zvláštní pozornost. Tu jsem mu začal věnovat až ve chvíli, kdy jsem potřeboval větší těsnění, které jsem měl položené na zemi. Ten chlupáč ho ale potřeboval víc a navíc byl rychlejší. Gumový kroužek si přidržoval packou a projevovanou přítulnost vystřídaly vyceněné zuby: „Nedám!“ Nepomohly ani nabízené laskominy, guma byla chutnější. I majitelka věděla, že nemá cenu smlouvat, tak jsme zvolili jinou taktiku. Laskominy jsme položili kousek dál a psa si nevšímali. Bylo vidět, jaký vnitřní boj se uvnitř zvířete odehrává. Očima pozoroval kroužek, nosem nasával vůni pamlsků. No, opravdu jsem mu nezáviděl. Určitě tušil, že je to podraz. Nakonec zřejmě usoudil, že nemá cenu lpět na materiálních věcech a s hrdostí se odešel věnovat jídlu. Opravu jsem dokončil a se psem jsme se loučili jako dobří přátelé. Vše zapomenuto.
Poněkud jiný příběh se odehrál ve vedlejším městě, kde jsem s dalšími kolegy montoval regály. Už první den se kolem nás motala sněhobílá kočka, měla obojek a vůbec se nebála. Dost zvláštní, protože jsme vytvářeli poměrně velký hluk. Druhý den už přišla i na montážní halu a v podstatě si nás přivlastnila. Vrcholem bylo, když jsme rozbrušovačkou řezali železné díly, proud jisker létal vzduchem, nehledě na způsobený rámus. Na tento ostrý zvuk jsou zvířata obzvláště citlivá. To by se bála i slabší lidská povaha ne však kočičí. Kočka ležela hned vedle těchto dílů a předstírala spánek. Něco takového opravdu není u zvířat zvykem, tak jsme se ptali místních, komu patří, že je asi zvyklá na dílnu. „Už se tu potuluje chvíli, někdo ji vyhodil z auta, nepatří nikomu.“ Toto sdělení zaujalo kolegu, kterého si kočka nejvíce adoptovala a po několika telefonátech jí oznámil, že se stěhuje k němu domů. Zvíře tuto změnu přijalo bez zvláštních emocionálních projevů. Další den jen přišla fotka kočky, jak se rozvaluje v novém bydlení na pohovce. Z výrazu její tváře bylo vidět, že dovolí novým pánům, aby se o ni starali. Největší překvapení bylo sdělení veterináře, že kočka je vlastně roční kocourek. Asi něčí loňský vánoční dárek.
Volala jednou stálá zákaznice, paní v letech. Chtěla připojit čerpadlo a dodala, že má nové roční štěně, prý jen abych věděl. Původní pes byl dost starý, ale hodně velký vlčák. Byl velice kamarádský, jenže vítací olíznutí by člověk slabší konstrukce nemusel přežít. Toto nové štěně bylo ještě přítulnější, ale o poznání větší než vlčák původní. Paní se přiznala, že když jí „děti“ psa přivedly, myslela si, že je to malý kůň. S „koníkem“ jsme se hned skamarádili, vše ho zajímalo a u všeho asistoval a taky zkoušel svoji sílu. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy jsem si všiml, že svými obrovskými zuby zkouší prokousnout elektrický kabel na 380 V zapojený do zásuvky. Bylo by to jeho poslední kousnutí. Začal jsem si s ním hrát jako s malým plyšákem, odpoutal tím jeho pozornost a kabel mu vzal. Tím jsem náš citový vztah ještě prohloubil a výsledek byl, že mě pes adoptoval a odmítal pak pustit do auta. Leda bych ho vzal s sebou.
Jiný pes dost ušlechtilé větší rasy mi asistoval při pokládání dřevěných dlaždic na „jeho“ terase. Každou řádně očichal a svojí velkou tlapou přišlápl. Často i s mojí rukou. Na moje výčitky o špatné spolupráci se tvářil provinile a bylo vidět, že ho to opravdu mrzí. Na usmířenou přinesl tenisák nebo mi položil tlapu na rameno, když jsem klečel u dlažby. Práce to byla opravdu náročná, protože můj spolupracovník při ní několikrát usnul, asi aby prověřil kvalitu pokládky.
Loading...