Příkazy

Když mi volají zákazníci, v naprosté většině se ptají nebo o něco žádají. Je to běžná a normální mluva. Zřídka se však stává, že se volající neptá, ale doslova přikazuje. Jednoduše řečeno, svědčí to o jeho charakteru a taky o tom, co si myslí o mé práci. To ale u mě nefunguje.

Kdysi paní v letech poptávala práci pro svoji mamku. Řekl jsem, ať zavolá další týden, že to dřív nestihnu. Další týden jen přišla zpráva: „Maminka Vás očekává ve středu v deset.“ Takto se mnou laškuje můj zubař. Ten to má povoleno, jinak bych nepřišel. Zprávě jsem se jen zasmál, neboť si čas plánuju podle sebe. Odpověděl jsem: „Přijdu ve čtvrtek v osm, sdělte to mamince.“ Pak následovalo několik dalších zpráv o ranním vstávání, vydatné snídani a hlavně o důležitých nákupech, které se nutně provádějí ráno. Přestřelku jsem uzavřel zprávou: „Ráno nebo za dva týdny.“ a tímto argumentem jsem vyhrál. Paní máti byla normální a pak se za dceru omlouvala, že je ze školy zvyklá přikazovat. Jen jsem se utvrdil v názoru, že být učitelkou často není zaměstnání ale diagnóza.

„Na příští týden vše zrušte, musíte být u mě!“ trochu zvláštní úvod telefonického hovoru. Paní mám uloženou v seznamu, takže jsem věděl, o koho jde i bez představení. V posvátné úctě před jejím věkem jsem zachoval chladnou hlavu a klidně a hodně nahlas se zeptal, co se přihodilo, že beze mě nemůže žít. Klidně proto, že jsem věděl, že budu celý týden mimo a nahlas proto, že paní neslyší. „Dcera si objednala nábytek a musíte ho složit, ona má volno.“ „Já ale ne, buď dcera týden počká nebo si nábytek složí sama.“ „Dobře, tak teda přijdete, že?“ pokračovala paní v hovoru. Bylo mi jasné, že telefon dělal, co mohl, ale i on má své hlasové hranice. Ještě několikrát jsem větu opakoval, než se ozvalo: „Musíte přijít, já to potřebuji!“ Na další diskusi jsem neměl hlasový fond, raději jsem hovor ukončil. Po chvíli volající pečovatelka vše pochopila na poprvé. Nábytek není pečivo, klidně týden počkal v krabici.

„Volám správně?“ zněla úvodní věta v telefonu od neznámého čísla. „Ano,“ odpověděl jsem, aniž bych tušil, kam pán volá. Zřejmě volajícího odpověď uspokojila, tak pokračoval. „Maminka si koupila nový lustr a vy jí ho pověsíte. Je v důchodu a udělala si na Vás čas ve svém osobním volnu zítra v devět nula nula.“ Z levého oka mi ukápla slza, jak jsem zavzpomínal na své vojenské roky s podobnými příkazy. Z pravého oka zase slza za onu maminku, která je na vojně zřejmě doposud. Pohnutým hlasem, plný lítosti jsem panu synovi oznámil, že v ten čas to nepůjde, ale abych odčinil svoji troufalost, dal jsem mu číslo na kolegu elektrikáře. A čekal. Deset minut a volal onen kolega. Hlas plný smíchu a dobrosrdečných nadávek. Pana plukovníka prý odkázal na jaro příštího roku. Chudák maminka, zřejmě cvičí pořadový krok potmě.

I překvapení může být několikanásobné – „Koupila jsem komodu, potřebuji, abyste ji přivezl a smontoval. Dovézt dnes, zavírají za hodinu. Smontovat dnes nebo zítra ráno, je to překvapení pro manžela, zítra odpoledne se vrací z lázní.“ Překvapení pro paní pak bylo, že pokud se mě týče, musí manžela překvapit něčím jiným. Komodou to určitě nebude. Jak ona překvapivá situace dopadla nevím, zatím jsem po tom raději nepátral.

Jednou jsem v malé kuchyňce u poněkud podivínského doktora vyměňoval dřez. Nebyly žádné potíže, vše probíhalo hladce. Od práce neodcházím, pokud není vše v pořádku. Přesto jsem za týden slyšel v telefonu hlas: „Sifon pod dřezem teče, přijeďte, jsem tu do devíti hodin, pak tu týden nebudu.“ Byl jsem mimo a doktora jsem ujistil, že pokud bude týden mimo i on, sifon nepoteče, že může být klidný. To ovšem on slyšet nechtěl, zřejmě na odpor nebyl zvyklý a byla to pro něj nečekaná novinka. „Ale víte, víte, on teče a to by neměl.“ „Ano vím, říkal jste to, ale teče jenom, když do něj pustíte vodu. Teď do něj týden vodu nepustíte, tak nepoteče. Přijdu za týden.“ Během týdne si sifon odpočinul a opravdu netekl. Oprava byla „náročná“, jen jsem rukou víc utáhl plastovou matku a bylo hotovo.

„Potřebuji, abyste ke mne teď přišel a vyměnil mi světlo, soused mi to slibuje už rok!“  Zvláštní tón, asi taky zvláštní dámy, i čas netradiční. Bylo navečer a to už opravdu nikam nechodím pracovat.  Než jsem stačil něco rozumného říct, znovu se ozvalo: „Jste přece hodinový manžel, tak přijeďte!“  Přišlo mi to hodně absurdní a neudržel jsem smích, jen jsem paní sdělil: „Jestli takto mluvíte se sousedem, budete mít doma tmu ještě dlouho. Já můžu až za týden, pak se ozvěte, jestli souseda nepřemluvíte.“ Asi přemluvila nebo je pořád potmě.