Komunikace

Jsou situace, které přímo nesouvisí s prací hodinového manžela, a může je tedy zažít skoro každý. V danou chvíli nejsou k smíchu a dá se jim pousmát až s odstupem času. Podílel jsem se například na rekonstrukci domu v samotném centru města, samé placené zóny, neustále jsem něco vozil. Lístek z automatu jsem si koupil alespoň jednou za den a za celou dobu neměl žádný problém. Výjimkou byl den poslední, kdy jsem potřeboval předat nějaký papír, otázka cca deseti minut. Říkám si, že na těch pár minut si přeci nebudu kupovat lístek, mám jich za celou dobu za sklem dost. Chyba! Po těch několika minutách přijdu k autu a na kole byla botička s pozdravem od městské policie. Ta hromada lístků z minulých dnů, umístěných na palubní desce a tudíž peněz, investovaných do městské pokladny, se nepočítá. Volám tedy na příslušnou policii, že potřebuji odjet k zákazníkům a oni mi v tom brání.  Utíkají mi tak zakázky, a že jim ušlý zisk nafakturuji k úhradě. Přijela smíšená posádka, zpočátku s odměřeným, profesionálním přístupem. Po krátké chvíli mého monologu, kdy jsem stihl uniformovanou příslušnici pozvat na večeři i se sdělením, ať s sebou vezme maminku, neboť ta bude asi můj ročník, ledy roztály. Nějakou pokutu jsem sice zaplatil, ale tu vstřícnost bych si klidně předplatil na příště. Když se potkáme v autě, jak jinak, vzdáváme si hold úsměvem.

Dostala mě ale událost, kdy jsem už večer pracoval v jedné bytovce a parkoval jsem u ní. Byla tam sice příslušná značka, ale parkuji tam vždy, neboť jinde to možné není a říkám si: „Komu vadím, ať zavolá. Na autě mám tel. číslo a nápis viditelný i z vesmíru.“ Nikdo nevolal, zato jsem měl za stěračem lístek znovu od městské policie s výzvou k projednání přestupku. Jelikož už byla tma a podle vyjádření některých politiků po tmě pracují jen určité skupiny lidí, zapůsobil na mě papír jako červený prapor na býka. Šel jsem to tedy projednávat hned a vůbec jsem se nedivil, že hlídka přijela na udání staršího spoluobčana, jehož jedinou činností je sedět za oknem a s radostí škodit. Musím opět říct, že byli uznalí. Domluvili mi a navíc mně poradili, ať příště zavolám, že tam parkuji, tím spíš, že vykonávám takovouto službu obyvatelstvu.

Často také jezdím na uzavřené parkoviště lékařského domu, kde má také jedno místo vyhrazeno Ministerstvo zemědělství ČR. Možná to ministr ani neví, nikdy tam nikdo nestál, tak tam stávám já. Až jednou. Jeden zřízenec se pravděpodobně s někým špatně vyspal a měl potřebu se realizovat na veřejnosti. Ač se často potkáváme, ví, kdo jsem, spustil: „Pane, máte něco společného s MZE, že parkujete na jeho vyhrazeném místě?“ Podle složité artikulace mi došlo, která bije, přistoupil jsem na jeho podivnou hru a opáčil jsem stejným způsobem: „Pane, já přesně nevím, kdo je momentálně ministrem zemědělství, jelikož se to často mění, ale máte vy dojem, že by ministr potřeboval hodinového manžela a ne raději manželku na hodinu?“ Nevím, jestli alkohol v jeho krvi nebyl na takovou reakci připraven, jisté je jen to, že od té doby zase ministrovi nevadím.

Jsme lidé různého uvažování, těžko posoudit, co je normální. Každý máme to svoje. S tím úzce souvisí i další způsob komunikace se zákazníkem. Pravdou je, že většinou se bavíme o věci, způsobu provedení opravy, co se kdy udělá a za kolik. Při takové řeči často zabrousíme do jiných témat, většinou rodinných. To se týká žen. S muži se bavíme většinou o práci, co dělali, kde či jak byli důležití nebo čeho dosáhli. Víceméně na jedno téma. Tak jsme, my muži nastaveni. U žen je to jiné. Mluví na více témat, častokrát najednou a sledovat tok jejich myšlenek bývá pro normálního chlapa velmi náročné. Při nutnosti soustředit se na práci naprosto nemožné.

Kdysi jsem byl u dívčiny, mimochodem blond vlasy až do půli zad. Vrtal jsem díry do panelu na poličky a spoustu jiných drobností. Kromě těchto běžných věcí chtěla to hlavní – opravit rozštípané shrnovací dveře. Při pohledu na ono torzo jsem navrhl jediné možné řešení: „Zkrátit o půl metru, čímž se ze dveří stane paraván nebo koupit nové.“ Byla očividně zklamaná, protože manžel prý říkal to samé, a to ona nechtěla slyšet. Manžel tam naštěstí byl také a bylo na něm znát, jak se náramně baví. Pro ni nevýhodnou diskusi ukončila prohlášením, že si to ještě promyslí. Tím jsem to považoval za vyřízené a pustil jsem to z hlavy už proto, že se pak neozvala. Více než za rok se ozvala znovu a bez představení v telefonu spustila, že se přestěhovali. A že by chtěla znovu pověsit ty poličky, jak minule, a jestli můžu přijít hned. Ujistil jsem jí, že teď rozhodně přijít nemůžu. Ptal jsem se, jaké poličky, abych věděl, na co speciálního se připravit. „No vždyť víte, jak jste je věšel minule a fakt nemůžete teď? To je škoda, já už bych to chtěla mít hotové, ať si můžu uklidit.“ Moc informací najednou. Zvláště, když vůbec netuším, s kým mluvím, natož jaké poličky jsem před rokem věšel. Tím ale celá anabáze zdaleka nekončí.

I u této dívčiny platí, že když mluví, tak neposlouchá a pořád řešila problém úklidu. Abych se jí zbavil, slíbil jsem, že jí druhý den zavolám, jestli mi vyjde čas pověsit alespoň poličku v kuchyni. Druhý den ráno, ještě zdaleka nebylo sedm hodin, znovu telefon: „Už jsem vzhůru, tak teda přijedete?“ Znovu jsem ji ujistil, že teď určitě ne, že dám vědět. Udělal jsem pro to všechno, takže jsem k ní dorazil v poledne s tím, že mám pro ni hodinu čas. Z jedné poličky byly tři, ale pořád to nijak nenarušilo můj časový harmonogram. Když jsem začal balit nářadí, začala ona jmenovat úkoly, co by ještě nutně potřebovala. Sdělil jsem jí, že jsem udělal víc, než jsme si řekli a že víc opravdu nemůžu. To co chce, obnáší minimálně další dvě hodiny práce. Úplně mě odzbrojila její reakce: „To nevadí, já mám čas.“ „No, ale já už ne,“ řekl jsem s mírným důrazem. „Alespoň ten lustr v ložnici. Přinesu židli. Oddělám peřiny a postavíme ji na postel.“ Chtěl jsem ocenit její smysl pro humor s tím, že moje životní pojistka není dost vysoká na tento výkon. Myslela to vážně. Vše jsem ukončil s tím, že v dalším termínu přijdu náležitě vybaven a udělám si čas. Běžná, jasná domluva. Pro mě. Den před dalším termínem telefon. „Přijďte, já nebudu doma, ale je doma syn. Marodí, má horečku. Ale jemu to nevadí, bude vás čekat.“ Nevěřícně jsem si prohlédl telefon, jestli jsem si ho nespletl s TV ovladačem. Poněkud jinými slovy opatrně opakuji její požadavek. „Vy po mně chcete, abych u vás pracoval, když má syn horečku, je nemocný a já riskoval, že se nakazím a budu marodit? To ty drobnosti tak spěchají?“ „Když já už bych to chtěla mít všechno hotové, ať ten úklid můžu dokončit.“ Na to nebylo co říct, dívčina řešila svůj problém bez ohledu na cokoli. S poděkováním za důvěru, kterou do mě vložila, jsem odmítl přijít se sdělením, že pokud bude chtít, ať zavolá, až bude syn zdráv. Musím se přiznat, že jsem tajně doufal, že si na práci pozve někoho jiného. Ze stylu její řeči jsem byl značně nervózní, což na klidu při práci opravdu nepřidá. Moje očekávání nebylo vyslyšeno. „Syn už je zdravý, přijedete dnes?“ ozval se telefon asi za týden, opět ráno před sedmou hodinou. Snad už ze zvyku jsem ji ujistil, že určitě nepřijedu, neboť jsem svou účast na tento den slíbil jinde. „Tak někoho zrušte a přijeďte ke mně,“ zněla naprosto odzbrojující odpověď. Ač se mi občas stává, že se zdržím a musím se z další zakázky omluvit, toto nebyl ten případ. „A jak by se líbilo vám, kdybyste mě čekala a já vám zavolal, že nepřijedu, protože jedu někam jinam?“ „Ale mně byste to přece neudělal,“ zněla další, téměř dětská odpověď. Byl jsem neústupný a sdělil, že ji práci udělám velice rád, ale jindy a v klidu, ne jako minule ve spěchu. Jindy ano, ale ne v klidu. Při práci a s tím související komunikaci jsem v plné šíři a bez patřičného psychologického vzdělání pochopil, že některá manželství jsou šťastná a trvalá právě proto, že manžel pracuje daleko a dlouhodobě od milované ženušky.