Koberce

Běžnou prací, kterou také vykonávám, je pokládka koberce a linolea. Za normální také považuji dovoz koberce z obchodu do bytu, neboť chápu, že ne každý má možnost zajistit dodání na požadovaný čas. Je to rutinní záležitost, zákazník vybere a zaplatí. Já přijedu, naložím, odvezu. Čáru přes časový harmonogram mi ale udělá zákazník, spíš zákaznice, která mi v telefonu sdělí, že pojede se mnou koberec koupit. To, co mi už nesdělí je, že ho ještě nemá ani vybraný. Když si nevybere v našem malém městě, chce jet jinam a v tu chvíli se stávám fiktivním manželem, neboť se se mnou radí, co koupit. Někdy je to opravdu na rozvod. Můj čas a kilometry platí zákazník. Touto prodlevou se tím pádem z jednoho odpoledne stávají dva dny. A to ještě nemluvím o stěhování nábytku a likvidaci koberce starého.

Jedna taková dívčina pojala nákup koberce opravdu jako výlet. Byli jsme domluveni na určitou hodinu a naivně jsem si myslel, že vše proběhne dle klasického scénáře. Přijedeme, koupíme, odjedeme. Normální myšlení chlapa. Omyl. První obchod, druhý, třetí, první, třetí. Moc možností, málo rozhodnosti. Nakonec moje podstatně starší „manželka“ projevila přání koupit ten nejnevhodnější koberec, který ten den viděla. Byl opravdu pěkný, čistě bílý, asi deset centimetrů vysoký. Cena byla taková, že by za to mohla koupit nábytek do celé garsonky, a ještě uspořádat hostinu pro všechny sousedy, ale to prý nehraje roli. Možná hloupě jsem se zeptal: „A kdy půjdeme koupit nový vysavač?“ Na překvapený, tázavý pohled jsem pokračoval. „No normální vysavač se v tomto koberci ztratí jako jezevčík v lánu obilí, nehledě na brzy vyšlapané cestičky v tomto uměleckém díle.“ Výsledek výletu byl, že toho dne jsme koberec nekoupili. Dost důrazně jsem „milované ženušce“ navrhl další termín nákupu s tím, ať si obchody zatím v klidu projde sama beze mě. Samozřejmě proto, abych ji nerušil, a že potom pojedeme na jistotu. Samého mě překvapilo, že souhlasila. Zřejmě jí jeden rozvod stačil. Čekal jsem cokoli, ale ne, že to tak opravdu bude. Bylo. Sen každého chlapa. Přijeli, koupili, odvezli a ten den ještě položili. Neuvěřitelné.

Ve většině případů už ale děvčata koberec či lino mají doma. Ideální stav. Líbí se mi či nelíbí, vždy jim výběr pochválím. Koneckonců, já tu bydlet nebudu a koberec přece pohodu domácnosti nedělá. Tu dělá pyšná majitelka, plná nadšení, jak dobře vybrala.

Jednou jsem dělal svou práci a paní domu byla v jiné místnosti. Přišla až skoro na závěr, kdy jsem modeloval otvor v koberci kolem trubek topení. Chvíli mlčky stála uprostřed místnosti, pak si klekla vedle mě a tiše povídá: „Takto položený koberec jsem ještě nikdy neviděla.“ Zděšeně jsem se rozhlédl, co jsem pokazil a tázavě se na paní podíval. Mlčky mě zavedla do vedlejší místnosti a teprve pak jsem pochopil. S takto ořezaným kobercem se opravdu už nic nedalo dělat.

Samozřejmě, že pro pokládku je ideální, když je místnost prázdná. Někdy to ovšem nejde. Musím tedy vymyslet plán práce a přesunovat zbylé kusy nábytku tak, aby se nerozpadly a abych se moc nenatahal. Je to věc celkem běžná. Co však není běžný kus nábytku? Klavír. Opět jsem si řekl tu otřepanou větu, že přece nenechám zvítězit hmotu nad člověkem, už proto, že se na mě dívala mladá majitelka bytu a čekala, jak situaci vyřeším. Rozum říkal – pozor na záda, v opozici mužská ješitnost – nenech se zahanbit. Využil jsem všech známých fyzikálních zákonů a možná objevil i nějaké nové. Výsledek tohoto riskantního podniku byl rozmotaný koberec po celé místnosti a na něm klavír na svém místě. Co si zrovna ona majitelka myslela, se z jejích široce rozevřených očí, nedalo přesně zjistit. Jisté je, že i klavír byl asi rád, že to tak dopadlo a nebyl tím nijak rozladěn.

Stává se, že dobrý nápad nebývá vždy dobrý. Požadavek položit nový koberec v předsíni na ten původní je logický. Hlavně kvůli zateplení. Nebyl v tom žádný problém a akce proběhla bez sebemenších komplikací. Po týdnu už to tak nevypadalo. Bylo to jako soužití dvou generací. Každá bojuje o své místo na slunci. V tomto případě v předsíni. Horní koberec totiž neměl pevný podklad, a tak se neustále po tom starém někam přesunoval. Bohužel, bez pevného jízdního řádu. Po druhé opravě jsme s majitelem bytu usoudili, že je to marný boj, a tudíž musí teplo předsíně zajistit jinak. Starý koberec musel tedy opustit své místo.

Poměrně častým problémem je tvar místnosti. Málokdy se stává, že je místnost čtverec či obdélník. Ač to lidské oko nezaznamená, většinou žijeme v lichoběžníkových místnostech. Než vůbec začnu s pokládkou koberce nebo lina, měřím místnost ze všech úhlů a majitelka nechápe, co dělám, a už vůbec ne proč. Pokládal jsem koberec ve velké místnosti v prvním patře rodinné vilky. Koberec čekal venku hezky smotaný a určitě si říkal: „Tak teď se ukaž.“ Už z venku musel „vstoupit“ do svého příbytku správným koncem a musel jsem vzít v úvahu všechna jeho přetočení na schodišti. V místnosti už nebylo na experimenty místo. Byl to boj nervů a logiky. Opět zvítězil člověk. Pravdou je, že putování koberce po úzkém schodišti nepřežil obrázek, do té doby pohodlně visící na zdi, a taky květináčů nějak ubylo. To však byly maličkosti, které nemohly narušit pracovní elán. Až pak mi majitelka prozradila, že původně chtěla položit koberec se svou pedantskou matkou. Když pak viděla, co dělám, pochopila, že tím, že to neudělala, zachránila rodinou pohodu a možná se vyhnula i vězení. V místnosti totiž nebyl žádný pravý úhel a zakrýt podlahu celou vyžadovalo trochu technického myšlení.

Trochu zvláštní požadavek jsem vyslechl u jednoho zákazníka. Položit linoleum na starou dlažbu. Nic neobvyklého. Hlavně levně, ale se stoprocentní zárukou, že dlažba nebude po čase tzv. prosvítat. I jemu muselo být jasné, že to nelze splnit. Postavil jsem to jasně – buď levně, nebo se zárukou. Nevím, kolikátý řemeslník jsem byl, na kterého zkoušel přenést finanční zodpovědnost, jisté bylo jen to, že už se neozval. Takových zákazníků je ale velmi málo, vyhýbají se mi.

„Položíte mi v předsíni plovoucí podlahu?“ zněl příjemný hlas stálé zákaznice. „Vám ne,“ zněla moje strohá odpověď. Zákaznice byla dost překvapená, tak jsem pokračoval. „Není to osobní, ale máte doma kočky. Jsou to chytrá zvířata, ale to neznamená, že se tam nemůže vyčůrat nebo vylít misku. Voda pak zateče do spáry a podlaha je zničena, protože běžná podlaha je v podstatě papír.“ To paní netušila a myslím, že to ví málokdo. Navrhl jsem jí novou dlažbu nebo lino. Už po druhé větě jsem pochopil, že by jakýkoli zásah na zvelebení bytu znamenal omezení práv chlupatých obyvatel. To paní ani dočasně nemohla připustit. No, ne každý, kdo platí nájem, má rozhodující hlas.

Jednou jsem pokládal dlažbu ve sklepní chodbě jedné starší bytovky. Nic mimořádného. Hodně metrů, materiálu, různě jdoucí zdi. Prostě pohodová, několikadenní práce. „Důchodová děvčata“ se o mne starala jako o vlastního. Co víc si přát. Přesto se našel nedůchodový šťoura, který zase přesně věděl, jak to vše mělo probíhat, a že dlažba měla být úplně jiná. Prostě všechno špatně. Tomu se jen usmívám, protože zpětná kritika je normální lidská vlastnost. Úsměv mi však zamrzl na rtech v okamžiku, když jedna dívčina naprosto bezelstně položila otázku: „Kdy už to budete mít hotové? Víte, my bychom si už chtěli uklidit a mít to v pořádku.“ O sklepech takto uvažuje málokdo, ale vím, že ona paní má doma dokonalý pořádek a o společné prostory se starají jako o vlastní. V takové bytovce je pak radost bydlet. Bohužel to jsou výjimky.