Stěhování je jednou z činností, kterým se spíše vyhýbám. Ne, že bych neuměl. Hodinový manžel umí přece všechno. A co neumí, umí zdůvodnit. Ale zpět k tématu. Všichni víme, že stěhování vyžaduje větší auto, pár silných chlapů a koordinaci. Často také trpělivost s nervózním majitelem. Na to jsou opravdu konkrétní firmy, které vlastní taková auta a mají takové chlapy. Potíž je v tom, že takové firmy mají započtený každý krok, jež musí udělat. Proto někteří stěhující se lidé zkouší. Zpočátku podnikání jsem několik takových akcí provedl. Myslel jsem si, že jsem drahý, že chci za takovou práci hodně peněz, ale opak byl pravdou.
Jednu dívčinu jsem stěhoval celkem třikrát. Je až s podivem, v jakých podmínkách a na jakých místech se dá bydlet. Dívčina je v životě určitě šťastná, protože vše za ni zařizovaly sociální pracovnice. Ona jen vzpomínala na jména svých nezletilých dětí, které ale vychovával někdo jiný. Inu, každý umí něco jiného. Výhodou stěhování u této děvy bylo, že jsme vždy zavezli jednu fůru věcí do „nového“ bydlení a druhou rovnou na sběrný dvůr. Je pravdou, že jsme se někdy přeli, kam která fůra zrovna patří. Kdo neviděl, neuvěří.
Jednou volala známá dívčina, jestli bych mohl v sobotu dopoledne pomoct při jejím stěhování. O víkendu nepracuji, ale udělal jsem ze známosti výjimku. Ze zkušenosti jsem se ještě ptal, jestli mám zajistit auto a vzít někoho s sebou. „Ne, auta mám zajištěna dvě a lidí bude taky dost, ale pro jistotu někoho vezmi.“ Podle řeči jsem viděl, že to má pevně v rukou, tak jsem nic nerozporoval. Naložil jsem tedy „jenom“ tři brigádníky se slovy: „Pánové, po obědě jsme doma,“ a vyrazili jsme do akce. Po příjezdu na místo se mi ale slov přestalo dostávat. Jeden malý tranzitek a dodávečka o velikosti mojí felicie se tvářily, jako že tam nejsou. Zbývající množství pracovníků v počtu dvou mi oznámilo, že majitelka není a ani nepřijde a že máme směle začít s přemisťováním věcí. Někde v podbřišku jsem začal mít divný pocit, ale pořád jsem si říkal, že dvoupokojový byt přece nemůže pojmout příliš mnoho věcí. Jsem rozený optimista, ale po vyšlapání dvou pater bez výtahu a zhlédnutí příbytku jsem rezignovaně konstatoval, že tolik věcí se nemůže do nového domu vejít. V podstatě jsem se nemýlil. Auta jezdila jako o život, ale věcí na starém bytě neubývalo a v novém domě přibývalo přímo geometrickou řadou. V tomto mravenčím duchu pokračovala i neděle, bohužel už jen s jednou dodávkou a osobákem. Oba dva dny si chaos a zmatek podávaly ve dveřích ruce. Veškeré snahy o logistické zvládnutí situace selhaly hned v počátku. V klidu byla jen majitelka. Ta dorazila až v neděli večer se slovy: „Proč to trvá tak dlouho?“ Tak zvané „dostěhovávačky“ probíhaly ještě další dva týdny. Navršená hromada krabic v novém domě snad počká do dalšího stěhování. O tom však nikdo nic neví. Jen já vím jednu věc určitě. Proběhne beze mě. Kromě stěhovacího chaosu, který jsem musel v cizím bytě zvládnout, mě k tomuto závěru vede i stránka finanční. Pracuji rád, práce mi nevadí, ale za peníze mě baví víc. Známá zřejmě nabyla dojmu, že za peníze podniká jen ona a ostatním by mohly pokazit charakter. No, já bych kamaráda za peníze nevyměnil, ale každý to máme jinak.
Loading...