Postel

Mezi poměrně běžné činnosti Hodinového manžela patří dovoz nábytku a jeho sestavení, o tom jsem se již zmiňoval. Jako klasický manžel jsem si připadal s jednou zákaznicí, když chtěla koupit novou postel v jednom renomovaném obchodě v sousedním městě. Vybrali jsme spolu tu pravou postel, zvážili pro a proti, paní zaplatila zálohu a jako správná manželka napsala na doklady moje iniciály. Ne kvůli vlastnictví, ale proto, aby předešla komplikacím, když budu postel vyzvedávat. To se později ukázalo jako velmi prozřetelné. Dodací lhůta osm týdnů se mi zdála dlouhá, nabyl jsem tedy dojmu, že postel bude asi pozlacená. Když po deseti týdnech přišla zpráva, že je zboží nachystáno, byl to důvod skoro k oslavě. Vyzvedl jsem u budoucí majitelky zbytek peněz a s kolegou vyrazil pro ten dřevěný zázrak. U hezké pokladní jsem doplatil zbývající částku a dle zvyklostí oné prodejny vyrazil do skladu pro šedé krabice s kouzelným obsahem. Až potud celkem nudná záležitost.

Události nabraly spád v okamžiku, kdy kolega při nakládání natrhl papír a položil jednoduchou otázku: „Neříkals, že to má být přírodní dřevo?“ Z natrženého balíku na nás vykoukla červená noha a z druhého dokonce černá. Bezelstná logika dávala jednoduchou odpověď – skladník se spletl. Nespletl. Všechna čísla souhlasila. Zboží ne. Přivolaná pokladní vše překontrolovala a neshledala chybu. Divné. Hned vedle byla stejná postel z přírodního dřeva, pokládal jsem tedy za samozřejmé, že nám balíky vymění. Omyl. Tato postel patří někomu jinému a nám zboží objednají znovu. Dalších deset týdnů!? Veskrze jsem klidný člověk a snažím se vždy domluvit. Tady jsem ale pochopil, že bude situace jiná. Důrazně jsem prohlásil, že pokud nejsou schopni vydat mi mnou objednané zboží, chci zpět peníze. Pověření jsem k tomu měl, neboť trpělivostí je třeba šetřit.

„Peníze zpět nedostanete, pošleme je na účet, chyběly by mi v pokladně, máme EET“, zněla rozhodná odpověď oné, už ne tak hezké pokladní. Začínalo jít do tuhého. „Vy mi chcete říct, že mi nedáte ani zboží ani peníze, které jsem před půl hodinou položil tady na pult? Chcete po mně, abych se vrátil bez zboží a bez peněz? Vám budou chybět MOJE peníze? Mně bude chybět postel! To nemyslíte vážně, co říkáte. Zavolejte mi vedoucího!“ zněla moje důrazná, ještě celkem klidná odpověď. Následoval telefon s manažerem, sídlícím zřejmě za polárním kruhem. „Nepřijede, řekne Vám to sám,“ dělala mluvčího ona dívčina. Pro manažera jsem nebyl zákazník ale otrapa, který chce neoprávněně svoje peníze, a že můžu zavolat koho chci, peníze stejně nedostanu. Důstojníkovi na lince 158 jsem stroze vysvětlil situaci s podezřením, že jde o neoprávněné obohacování, potažmo o krádež a ať pošle hlídku do prodejny. Nikdo z prodejců nevěřil, že jsem opravdu volal policii. Dívali se na mě sice s pochopením, ale že mi na špek neskočí. Asi byli vegetariáni. Po příjezdu policejní hlídky jim zmrzla mrkev na rtech a se strnulým úsměvem vypadali jako dřevěné loutky. Musím podotknout, že páni policisti byli maximálně vstřícní, i když dlouho nechápali, proč se tento problém nedá vyřešit na místě, jak jsem požadoval. „Protože není chtění,“ dozvěděli se ode mě. Obsluha měla svoje instrukce a žádný dobře placený manažer se nechtěl angažovat do nejistého podniku. Trval jsem na tom, že bez peněz neodejdu. Za přítomnosti příslušníků se začalo odvíjet decentní přehadování, kdo je větší blbec. Výsledek byl kupodivu nerozhodný. Následoval nespočet telefonátů neznámo kam. Do akce se vložil kolega: „Jsem svědek, budu svědčit i u soudu. Jestli nevrátíte peníze, budeme tady do zavíračky a prodejnu opustíme jen v poutech. Zavolám kamarádce reportérce a v osm hodin je tady štáb s kamerou. Pánové, nechoďte daleko, budete nás odtud vyvádět. Budete s námi v televizi,“ zněla jeho rozhodná slova a začal telefonovat do redakce. Ani po tomto sdělení se stanovisko prodejny nezměnilo, žádnému z manažerů nezáleželo na jméně firmy, prý půjdou i k tomu soudu. Lehce jsem děvčatům vyčíslil v korunách, kolik je bude stát tato anabáze, protože dělám na sebe a umím být dost drahý. „Ještě chvíli povedeme tuto žabomyší válku a cena postele bude zanedbatelná.“

Policie, televize a naše rozhodnost spustily další vlnu telefonátů, emoce bouřily na obou stranách, postoj prodejce byl nepochopitelný. Asi po třech hodinách handrkování, za které by se nemusel stydět ani zkušený prodejce na perském trhu se situace obrátila. Zřejmě se radili i s africkým manažerem, kde nefunguje EET. Po chvíli přišla pokladní s papírem, který odstupoval od kupní smlouvy a s druhým, který mi vracel všechny peníze z pokladny. Chudák ministr Babiš „opláchl kolečka“, jak se říká v našich končinách. Zřejmě se někdo probudil a nechtěl na obrazovce vidět antireklamu kvůli takové částce. Nejvíc byl zklamaný kolega: „Já jsem se tak těšil, že konečně zazářím v televizi.“

Zákaznice dostala zpět peníze a po vylíčení onoho dramatu prohlásila, že bude raději spávat u souseda, než by se znovu vrátila do oné prodejny.

Pro všechny neznalé – ona firma byla tolik opěvovaná JENA nábytek.