Co se týče pracovní činnosti, úplně samostatnou kapitolou je montáž nábytku. Celý obývák koupíte v několika málo krabicích. Jak prosté. Moudrá žena, či neznalý muž se ani nepokusí do krabic nahlédnout a přímo zavolá hodinového manžela. Přemoudřelá žena začne balíky rozbalovat a nábytek sestavovat. Výsledkem tohoto snažení bývá naléhavý telefon a zoufalý hlas: „Nemohl byste, víte….“ Vím. Většinou o nic nejde, pokud ovšem není v montážní sadě lepidlo. Na ženu působí jako magnet. Babiččina skříň je přece klížená a stěhovala se už stokrát bez úhony. Zkušenost mi ukázala, že je naprosto nutné držet se přesně montážního návodu od výrobce. Každý výrobce má svůj styl a někdy to chce opravdu hodně velkou představivost, aby člověk zvítězil nad hmotou. Kdysi volala dívčina, jestli můžu složit skříňku a že u toho není montážní návod. Stát se to může. Dohodli jsme se na ráno. Za dvě hodiny volá, že už to má vyřešeno. Napadlo mne, že jí to asi složil nějaký kamarád, odškrtl jsem si to tedy jako splněný úkol a pustil jsem to z hlavy. Na uvolněný termín jsem si domluvil jinou práci. Tím ale příběh nekončí. Za další dvě hodiny znovu telefon: „Tak přijdete tedy ráno?“, vypálí na mne dívčina bez přírazu. „Nepřijdu, zrušila jste to, mám něco jiného. Váš kamarád to nesložil?“ „Jak to víte?“ To jsem nijak nekomentoval, neboť už těch pár vět mi stačilo k poznání, že dívenka se školou ve svém životě příliš nezdržovala. „Můžu přijít nejdříve v poledne, spíš později.“ Druhý konec telefonu neochotně souhlasil, neboť již zřejmě byly vyčerpány všechny možnosti. Ze skříňky se vyklubala trojdílná šatní skříň a doznání, že si s tím opravdu nikdo nevěděl rady. No, po tom množství vypitých lahví, co stály v rohu místnosti bych to nesložil ani s videonávodem. Nicméně za dvě hodiny stála skříň na místě, ale bez zkušeností je to opravdu téměř nemožné. Skládání nábytku je celkem častá činnost. Když balíky rozbalím a začnu, děvčata málokdy chápou, co dělám a proč. Už se tím bavím a jen říkám: „Držím se návodu“. Je to ale stejné, jako chtít po většině žen, aby četly z mapy.
Kdysi jsem také rozebíral trojdílnou skříň s posuvnými dveřmi. Na tom by nic zvláštního nebylo. S majitelem jsme ji měli vystěhovat o patro výš a tam ji znovu složit. Také žádné drama. První úskalí se objevilo v podobě úzkého, zatočeného schodiště, kterým jednotlivé díly nebylo možné pronést. Zprvu nesmyslné řešení – rozebrat část dřevěných stupňů se ukázalo jako nejlepší. Říkám si – vyhráno. Nikoho z nás ale nenapadlo změřit výšku skříně a stropu místnosti v horním patře. Smát se, plakat, co dřív? Úkol zněl jasně, složit skříň v horní místnosti. Klid, pilku do ruky a všechny díly snížit o pár centimetrů. „To nemůže vyjít“, říká majitel. Vyšlo a nic nepoznala ani kolaudační komise – majitelova žena.
Loading...