O mém podivném kolegovi jsem se již zmiňoval. Někdo si může říct, proč s takovým člověkem, co vše pokazí, dělám. Nedělám s ním pořád, jen když potřebuji ruce, ne hlavu. Že se mi to občas vymkne z rukou je nasnadě.
Jednou jsme u garáže vyměňovali starý, rozpadený odtokový žlab. Nic složitého, vykopat žlab starý, koupit nový, zabetonovat, uklidit a voda zas může téct svojí cestou. Kolegu jsem pověřil tím, co nemůže pokazit – vykopat starý žlab. To zvládl, co nezvládl bylo navrstvení starých betonů i s hlínou na čistou dlažbu u vrat. „Proč jsi to nedal zrovna do kbelíků?“ „To SE potom uklidí,“ zněla klidná odpověď. „To SE potom neuklidí, teď v tom budeme šlapat, uklidíš to ty a teď!“ Opravdu poslechl. Půjčil si od majitelky hrubou metlu a rozmáchl se… „Ani o tom nepřemýšlej!“ zahřímal jsem. Byl jsem ve střehu, proti němu se skvěla bílá fasáda garáže. Kolega jen zvedl udiveně oči a bezelstně prohlásil: „Ale já nepřemýšlím.“ Na to nebylo co dodat.
Jindy jsme pod jednou bytovkou natírali sklepní chodbu barvou na beton. Pohodová práce válečkem. Ujasnili jsme si technologický postup a rozdělili sektory, ať si nezavazíme. Něco takového se opravdu nedá pokazit. Jen mi bylo divné, proč kolega u toho tak funí. Chvíli jsem ho nechal funět, ale nedalo mi to, tak jsem se šel podívat, jestli náhodou nenatírá strop. Kolega úplně suchým válečkem vší silou tlačil do podlahy, vypadalo to, jako by se snažil narovnat padesát let starý beton. „No co, nechci mít velkou spotřebu barvy, tak se snažím využít každou kapku.“ „Úkol zní natřít, ne zaválet, tak dofuň a přidej barvy. To zaválené natři znovu. Navíc, kdybys nebyl celý zapatlaný od barvy, jako mimino od jogurtu, zbylo by ti dost na podlahu.“ Jeho větu: „To se opere,“ jsem nijak nekomentoval. Syntetika SE pere opravdu těžko.
Práce s barvou opravdu není kolegova silná stránka. Natírali jsme parkoviště barvou na silnice. Počasí bylo nevyzpytatelné, ale svítilo slunce. Musel jsem něco zařídit, tak jsem odjel v bláhové naději, že každý ví, co má dělat. Omyl. Kolega měl asi z dětství zafixované, že na sluníčku může dostat úpal, tak se raději schoval do stínu. Když jsem přijel, začínalo pršet a musím říct, že jsem mluvil dost nahlas o jeho pracovním výkonu. Aby dokázal, že se mýlím, vzal plechovku s barvou a začal dohánět ušlý čas. Pochopitelně, že na mokrou silnici. Intenzita mého hlasu nabrala na síle. Na celé situaci mu vadilo, že je mokrý on. To, že je mokrá silnice, a proto se nemůže natírat, mu opravdu nevadilo.
Při odvozu starých věcí na sběrný dvůr nastala jednoho dne opravdu prekérní situace. Na vozíku jsme měli kromě desek taky celou skřínku. Bylo třeba ji „rozmontovat“ před uložením do kontejneru. Předešel jsem jakýmkoli otázkám radou: „Zvedni skříňku a hoď ji na roh na zem, rozpadne se sama.“ Částečně se tak stalo. Jen místem dopadu byla celá spodní plocha toho záludného nábytku. Při třetím pokusu prohlásil: „Nefunguje to.“ Zopakoval jsem radu a zdůraznil, že skříňka musí dopadnout na roh. Ten nechápavý pohled už znám, tak jsem dodal: „Fyzika je věda a podle zákona gravitace se takto celá hmota skříňky zhroutí do jednoho bodu.“ Touto větou jsem to ovšem moc nevylepšil a dle vyplašeného výrazu kolegova obličeje jsem nabyl dojmu, že si myslí, že bude vyvolán před tabuli. Nechal skříňku ležet na zemi a čekal, až přijde ta gravitace.
Jindy jsme čistili pro jednu firmu speciální lakovací linku. Práce celkem pohodová, na intelekt nijak náročná. Bylo nás tam víc a každý měl svůj úkol. Kolegův úkol zněl jasně: vysavačem odsávat vzniklé nečistoty. Tohoto úkolu se opravdu zhostil dokonale, hubicí se dostával do všech zákoutí a bylo vidět, že ho to baví. Bohužel nebylo slyšet zvuk vysavače. Je to s podivem, ale některé elektrické přístroje lépe fungují, když jsou zapnuté v zásuvce. To ovšem nebylo pro kolegu podstatné, on svůj úkol plnil na sto procent. Co dělá vysavač ho nezajímalo.
Jednou jsme také měli mimo jiné sekat trávu. Přivezl jsem svoji sekačku a předal ji kolegovi. Na sečení trávy se opravdu nedá nic pokazit, řekl by normální člověk. Ano, normální člověk. Takový, co nezná mého kolegu. Asi po hodině sekání byl kolega nezvykle unavený, a že se s tím nedá sekat. To jsem zase nechápal já, proč. Sekačku jsem nastartoval a okamžitě pochopil. Kolega najel na hranu betonu, který byl vidět ze všech stran, a sekačku doslova zničil. Pokřivený nůž a ohnutá hřídel je pro většinu těchto strojů konečná. „Nikdo mě neupozornil, že nemám jezdit na beton. To se přece může stát.“„Ano, může, ale někdo to pak musí zaplatit. Neuhodl bys kdo.“ V této situaci bylo poznat, že do školy dlouho nechodil, lámal si s touto složitou otázkou hlavu, ale opravdu na to v tuto chvíli nepřišel.
Myšlení nebo nemyšlení člověka často stává v zákrytu za sebou. Odjížděli jsme kdysi od zákazníka, dával jsem věci do kufru a kolega už seděl v autě a čekal na mě, prý aby zase něco nepokazil. Někdy si s sebou vozí termosku s kafem. Ten okamžik nastal. Nic proti, jen jsem si nevšiml, že v čase čekání si nalil kafe do kelímku a postavil ho na palubní desku. Co následovalo, nemusím popisovat. Auto polité, kolega taky a zase ten udivený výraz. „Jak se to mohlo stát, že by zase gravitace?“ Pamatoval si to slovo z minula. „Ne, to je jiný zákon! Odstředivá síla! Tady ale platí moje zákony a ty to urychleně vyčisti.“
Loading...