Chytrolíni

Možná zvláštní pojmenování, nicméně se s těmito na první pohled normálními lidmi potkávám. Nezáleží na věku, vzdělání, politické příslušnosti ani na světovém názoru. Jde o nastavení. Prostě se snaží být chytřejší, než je obvyklé. Bohužel v tomto případě na můj úkor.

Jednou mě oslovila hezká, mladá dívenka, že by něco potřebovala. Naučenou větou jsem jí předem slíbil, že jí udělám, co jí na očích uvidím. Vzápětí se ale ukázalo, že to jsou oči jejího dědečka, který potřebuje připevnit tři tašky na střechu. Už se tam prý byl někdo na to podívat, ale pak se už neozval. Ve smluvenou dobu jsem dorazil na obhlídku díla. Uvítání bylo veliké, skoro jako na letišti za bývalých časů. Dědeček byl starý praktik a přesně věděl, co a jak je třeba udělat, a jak se to dělalo při stavbě onoho domu. Situaci líčil barvitě, ovšem v době stavby domu ještě barevnou televizi neměli ani v Japonsku. „Je třeba vylézt vikýřem na střechu a na atice, což je úplný okraj střechy domu, tyto tašky vyměnit, aby nespadly na ulici na nějakého chodce. Je tam sice ještě komín, ale to pro vás nebude problém. Udělal bych to sám, ale jsem na to moc starý a těžký.“ Prohlásil jsem, že na tuto střechu je těžký každý, kdo nemá křídla a tímto zarazil další vysvětlování jednoduché opravy. „Jestli chcete, pozvu plošinu a střechu opravím, jinak ne. Zas tak vysokou životní pojistku nemám.“ „Plošina stojí moc peněz, to se mi těch pár tašek prodraží.“ Pak následoval výčet řemeslníků, kteří se na něm v minulosti chtěli obohatit, místo aby trochu zariskovali a on nemusel platit „zbytečnou“ techniku. Dost neomaleným způsobem jsem ony litanie zarazil rezolutním prohlášením, že ani já nemám důvod riskovat kvůli jeho penězům. To se „dědovi“ opravdu nelíbilo a už vůbec ne rada, aby si ušetřené peníze odložil na zaplacení bolestného pro chodce, co na něj uvolněná taška spadne. Myslím, že vnučka pochopila, proč se původní opravář už neozval a určitě jí došlo, že ani se mnou se již neuvidí. Být o generaci mladší, určitě by mě to mrzelo taky.

Kdysi mi volal letitý známý se zvláštním dotazem. „Neznáš nějakého stolaře, který by mi jenom za svoje náklady vyměnil pracovní desku na kuchyňské lince?“ Chvíli jsem přemýšlel, co na to říct. Stolařů znám několik, ale pak jsem jednoduše odpověděl: „Ne, takového stolaře opravdu neznám a už vůbec nevím, proč by to někdo dělal.“ Jeho odpověď mě úplně odzbrojila: „No, zvedl by si díky mně obrat u dodavatelské firmy a měl by pak větší slevu na materiálu. Já bych po něm za to nic nechtěl.“ Ještě jsem nestačil pochopit jeho myšlenkový pochod, když následovala další logická otázka. „A ty bys mi to neudělal?“ „Já ano, ale možná Tě to překvapí, ba dokonce zaskočí, ale i já pracuji za peníze.“ Takovou eventualitu ten dobrý člověk zřejmě nepředpokládal. Nicméně svého cíle asi dosáhl, neboť mi za nějaký čas opět volal, že mu tu linku někdo opravuje, že je fakt dobrý odborník, ale nemá nářadí a jestli bych mu ho mohl půjčit. Co čert nechtěl, zrovna v této chvíli se bohužel přerušil telefonní signál a dosud se neobnovil.

Jednou mi volal obchodník s nábytkem, že si u něj starší paní koupila postel, a jestli bych ji odvezl a složil ji. Spolupracujeme již delší dobu, nebyl v tom problém. Ten nastal až u té paní. Hned se nechala slyšet: „Mohl mi to složit syn, ale nemá čas, a řekl, ať si dám matraci na zem, že ušetřím a alespoň nebude hrozit, že z postele spadnu.“ V tuto chvíli byl samozřejmě ten špatný syn. To ale netrvalo dlouho. Vzápětí se situace obrátila a byl jsem špatný já i kolega. Nejprve bylo nutné rozebrat a odnést postel původní. Paní byla proti a se slovy: „To se sem doneslo vcelku, není třeba to rozebírat, zbytečně ztrácíte čas.“ Zatím klidně jsem odpověděl: „Samo se to sem nedoneslo, někdo to musel udělat a taky se to samo neodnese, odneseme to my, ale po částech.“ Rázem bylo jasné, proč syn neměl čas. Následovalo kázání co by se mělo, jak by se mělo, aby se času ušetřilo. Když už nás z toho začaly pálit uši, paní jsem zarazil: „Zanechte svých úsporných řečí a nechte nás pracovat, jinak odcházíme a matrace zůstane na zemi, jak pravil váš syn.“ Nastalo nezvyklé ticho, dívčina opravdu odešla. Teprve v tuto chvíli jsem po tolika letech mého žití pochopil, že balzám na uši není žádná mast, ale absence chytrých řečí. Pravá „třešnička na dortu“ přišla v okamžiku dokončené práce – postel se nevešla do prostoru, kam byla určena. Tato moudrá žena se se svýma chytrýma očima špatně podívala na prospekt a nevšimla si rozměrů onoho nábytku. Marné bylo svalování viny na prodejce, na výrobce. Vrcholem bylo, že dokonce ani já jsem nějak necítil vinu na jejím neštěstí. Postel to schytala také, ale mlčela. Stojí jinde, zavazí, myslím, že je jí to jedno.