Toto lidové rčení zná každý z nás. Všichni víme, že ho doplňuje věta – mlčeti zlato. Rčení je pravdivé, ale převést ho do praktického života je pro někoho nemožné. Nutno říct, že tato dovednost nezávisí na vzdělání, ani na životních zkušenostech. Říct na sebe všechno mistrně ovládají převážně ženy už v prvním telefonu. Možná proto, že je poslouchám, a na to asi nejsou zvyklé.
Volala jedna starší paní. Hovor se odvíjel jako hokejový zápas – v první minutě jsem věděl vše o stěhování, ve druhé minutě vše o nevděčných dětech, ve třetí minutě o zanedbaném domě. Pak jsem se rozhodl zahrát přesilovku a dozvědět se, co paní potřebuje. Obránci soupeře však byli ve střehu, a tak jsem znovu přešel do defenzivy. Teprve asi v šesté minutě vyšlo najevo, že nejprve je třeba posekat zarostlou zahradu a že mi paní půjčí srp. Nostalgicky jsem zavzpomínal na moji babičku, jak chodila s nůší a srpem na trávu pro králíky. Nabídku jsem rezolutně odmítl se sdělením, že na podobné případy používám benzínový křovinořez. Paní se nástroj zřejmě zalíbil, protože při práci stála za mnou a neustále mluvila. O čem, to mi zůstalo utajeno, neboť hlas motoru byl o něco hlasitější než hlas staré dámy.
Nedlouho potom mi volala jiná paní. Měl jsem dojem, že hraju stejný hokejový zápas, jen komentátor má jiný hlas. Až teprve asi v páté minutě jsem vsítil gól. Mezi souvislým proudem vět se mi podařilo položit otázku: „Prosím vás, která z těch vašich informací se týká mojí práce?“ Soupeř byl však mazaný a neustále kličkoval po modré čáře. Rezignovaně jsem usedl na trestnou lavici a nafasoval týden úkolů pro dva lidi. Ani v průběhu práce příval informací neustával. Jak zase praví jiné rčení – jedním uchem tam, jiným ven. Bohužel takto odcházely i informace potřebné k mojí práci, a tak něco bylo jinak, než majitelka původně plánovala.
Jiná taková paní by na svoje ústa potřebovala zbrojní pas. Byli jsme na ni dva, ale nikdo si nevšiml, kdy paní dýchá. Příval slov byl nekonečný a za větami taky nedělala tečku. Málem jsme se s kolegou hádali o vrtačku, protože to byl prostor alespoň na chvíli vyplněn jiným zvukem. Paní také neustále vše dopodrobna organizovala a s hereckým nasazením nám přehrávala situace, kdy „to myslela dobře“, ale nikdo ji neposlechl. Důkaz jejího tvrzení se brzy dostavil. Přišel její dospělý syn s nějakým svým záměrem a za chvíli odcházel se záměrem svojí matky. Po celou dobu, kdy matka mluvila, jen kýval hlavou jako nemocný osel, ale bylo vidět, že ji neposlouchá. Chudák matka, a tak to myslela dobře.
Když u někoho pracuji, bývá obvyklé, že spolu komunikujeme. Častěji tedy já poslouchám a paní mluví. Nedávno jsem ale pracoval u jedné paní a ve snaze být účasten jejího vyprávění jsem také pronesl nějakou větu. Vždy se ale ozvalo: „COŽE?“ Z počátku jsem si myslel, že paní nerozuměla, větu jsem opakoval, než mi došlo, že paní jen získává čas na odpověď nebo zamyšlení. Z pohledu mužské logiky jsem tedy přestal komunikovat a jen „poslouchal“. Paní byla zřejmě ráda, že ji nikdo nevstupuje do hovoru a ani si nevšimla, že mluví jen ona.
Jednou jsme dělali úpravy ve sklepních prostorách několikapatrové bytovky. Běžná práce, ke které jsme potřebovali klíče od všech dveří ve sklepě. To by také nebyl žádný problém. Ten nastal až ve chvíli, kdy mi domovní důvěrnice přinesla dvě hrsti nijak neoznačených klíčů a začala mi vysvětlovat, který kam patří i s jeho pohnutou historií. U první desítky klíčů jsem už nevěděl, jestli je středa nebo červenec. Kolega stál za rohem a očividně se bavil. Po několika neúspěšných pokusech se mi podařil zastavit příval těchto zásadních informací a paní přesvědčit, že jí zavolám ihned, jak něco nebudu vědět. Naštěstí nebylo třeba, což bylo asi paní podezřelé, tak za námi chodila s dalšími důležitými informacemi o historii domu a jeho obyvatelích.
Od jiné takové dívčiny jsme odváželi na sběrný dvůr nějaký starý nábytek. Taky nic neobvyklého až na to, že nám paní o nábytku neustále sdělovala důležité poznatky a pořád chtěla pomáhat. V přívalu svých slov si ani nevšimla, že nábytek stěhuje sama. Jen jsme stáli a nevěřícně zírali, proč si nás najala, když vše dělá sama. Po chvíli jsme si situaci důrazně vyjasnili, kdo je platící zákazník a kdo placený řemeslník. Vše už bylo ve výtahu a s kolegou jsme si hlasitě oddechli. Předčasně. Dveře se už zavíraly, když paní přiběhla, výtah zastavila a vysvětlila nám funkci tlačítek ve výtahu. Nutno říct, že nebýt jejích hlubokých znalostí, stáli bychom asi ve výtahu doposud.
Jiná taková paní měla dost zvláštní zvyk – libovala si ve sdělování svých zdravotních potíží. Vůbec nebyla mladá, ale svoje neduhy vyprávěla dopodrobna už z dob základní školy, kdy Komenského ani nepustila k výkladu učiva. Jejím naprostým a ničím nepřekonatelným triumfem byla operace hlavy v různých obdobích života. To vždy byla druhá věta v telefonu, když volala. První „věta“ byly vzdechy. Ty byly také hlavní náplní vyprávění o svých operacích, když sledovala, co dělám. Že většinou zavazela, jsem si odvážil říct jen jednou a zařadil jsem se tím mezi zástup sousedů, co ji nemá rád.
Jeden z mých kolegů měl také dost zvláštní zvyk jako ta paní, co získávala čas. Cokoli jsem řekl, ozvalo se: „CO?“ Záměr byl stejný – jen získával čas. Velice brzy jsem přestal věty opakovat a on velice brzy pochopil, že musí slyšet věty napoprvé. Další úžasný zvyk měl, že musí na všechno mít svůj názor, i když o tom neví vůbec nic, a neustále ho obhajoval. To jsem zase neposlouchal já.
Jiný extrém byl zase další mladý kolega – nemluvil vůbec. Nebylo proč. Pracovní úkol byl jasný a víc nebylo třeba. Když bylo třeba něco doplnit, jen se na mne podíval, neřekl nic a udělal to. Nezasvěcený člověk by mohl nabýt dojmu, že není moc „chytrý“, ale opak byl pravdou. Nyní studuje teoretickou fyziku, kde slova nepoužívá vůbec.
Loading...