Radílci 2

Náš národ to má asi v krvi, necháme si poradit. I kdyby to byla sebevětší pitomost, řekl to soused, tak to asi bude pravda.

Volala mi jedna dívčina, že nemůže otevřít dveře do bytu, asi se zvedly kachličky v předsíni. Moc jsem jí to nevěřil, neboť bydlí ve třetím patře, a toto se stává ve vlhkém přízemí. Nicméně jsem ji přijel z bytu vysvobodit. Kupodivu měla pravdu. Letité kachlíky na podlaze nijak nedržely, tak jsem je oloupal a paní jsem řekl, že přivezu nové a ten kousek obložím znovu. Žádný problém. Ten opět nastal s příchodem souseda. V dobré víře paní ihned volala, že soused vymyslel, že bych mohl nalepit zpět ty staré kachlíky a ty krajní jen trochu ořezat. Dost důrazně jsem dívčině sdělil, že nic takového dělat nebudu. Ať to soused opraví, když tomu rozumí, zlobit se nebudu. Já nalepím dlažbu novou. Navíc ze všeho nejvíc miluju, když mi někdo říká, jak mám co udělat a nezná souvislosti. „No to ne, nezlobte se, víte, on je soused bývalý profesor a ani by si k tomu už neklekl.“

Jiní zákazníci jsou už poněkud dál. Dokáží poradit sobě a následně mně. Jedna paní si mě objednala na výměnu vodovodní baterie, a že už má vše koupeno. Nic proti. Opravdu měla koupeno vše. Polovinu věcí zbytečně. Nejprve jsem se snažil dozvědět, proč kupovala tolik věcí a náhrad za tyto věci. Prý – aby nic nechybělo, poradil soused, a že to mám namontovat. No dobře, ale kam? Jako jiní ukládají peníze do zlata, paní má uložené peníze v dílech na vodu. Kdo ví?

Jiná taková emancipovaná žena potřebovala „jen“ zprovoznit nové WC. V telefonu mluvila jako odborník na slovo vzatý. Dozvěděl jsem se v podstatě všechno a nic zlého netuše, nakoupil díly a vyrazil do několik kilometrů vzdálené vesnice. Potíže nastaly už v okamžiku příjezdu. Paní byla možná vzatá, ale ne odborně. Byla už ve vyšším stádiu odbornosti, to znamená – „já jsem myslela“. Vše bylo jinak a všechny nakoupené věci k ničemu. Ten den a noc ještě musela využít pohostinnosti blízkého lesíka, protože její WC s jejím myšlením prostě nemohlo fungovat.

Jiná paní si mě zavolala „jen“ na dopuštění vody do kotle. Soused to prý nezná, do jeho kachlových kamen se voda nedopouští. Do jejího kotle také ne, protože měl nefunkční dopouštěcí ventil. Bylo to o něco složitější, ale ne nemožné. Na zemi je pořád vlhko, tak soused specialista analyzoval závadu – kotel teče. Jeho odbornost tím ale končila, neboť se stačilo chvíli dívat a zjistil by, že voda neteče shora, ale vyvěrá ze zdi mezi obkladačkami ze staré vodovodní trubky. Když se paní částečně probrala, soused už byl mimo dostřel.

Jednou zvonil telefon až nezvykle vytrvale. Po jeho zvednutí na mě spustil zoufalý ženský hlas, že voda z nádržky WC neustále protéká a nic nepomáhá. Už poslechla všechny rady sousedů, dokonce byla ještě večer v marketu, na radu znalého souseda, pro přípravek na změkčení vody a pořád nic. Při vodopádu těchto slov mě napadl jen hloupý starý vtip, že ještě nebyla pro policii, možná by pomohlo ono zvolání: „Stůj nebo střelím!“ To jsem se však neodvážil říct, mohla by to udělat. Bylo mi jasné, co se stalo. Výměna zablokovaného ventilu trvala podstatně kratší dobu než děkovačka jako v Národním divadle.

Jednou přišel e-mail od stálé zákaznice s velkou prosbou. Nutně potřebuje opravit zvonek, nikdo se k ní nemůže dozvonit a všichni odborníci už vystříleli svoje znalecké patrony. Přijel jsem a za neustálého vysvětlování nefungující funkce zvonku jsem povolil šroubky, blokující onu funkci a zazvonil. Tento hluk způsobil, že se rozhostilo ticho. Žádná slova. Paní se jen zmohla na otázku: „Jak to, že na to nikdo z mých poradců nepřišel?“ Něco takového už zaznělo v jednom starém filmu: „Poradit já umím, opravit ne.“