Práce hodinového manžela má tu výhodu, že nikdy přesně nevíte, co vás čeká. Vždy říkám: „Je to těžká romantika plná překvapení.“ Nejen že musíte víceméně všechno umět a se vším si poradit, ale také to musíte mít čím udělat. Nářadí. S tím jsem neměl nikdy problém. Vždy jsem něco kutil, vyráběl, vylepšoval. Za dřívějších časů se vyrábělo i samotné nářadí, ale ty doby jsou už pryč. Mladší generaci by se to mohlo zdát neuvěřitelné, skoro na hranici sci-fi. Přesto, že jsem měl udělátek dost, trvalo mi několik týdnů vychytat, co vlastně potřebuji a co nosím zbytečně. I v této pro někoho zvláštní profesi, je nutné mít kvalitní vybavení. Například mě jeden šroubovák stojí sto korun, běžného člověka tolik stojí celá sada. Když se ale onen šroubovák zlomí, musím jet pro jiný. Nevydělám, utratím, projedu a to nemluvím o pocitech a přemýšlení zákazníka. Setkávám se také s tím, že si někdo koupí příklepovou vrtačku za tři stovky někde v marketu a diví se, že nemůže vyvrtat panel. Zavolá mě, že si neví rady. Než mi však stačí objasnit výhodnou koupi a problém tvrdého betonu, má díru hotovou. Stalo se mi, že si paní vzala celý den volno v práci. Chtěla pověsit poličky a nějakou skříňku s tím, že manžel věšel jednu poličku půl soboty a byl vzteky bez sebe. Asi za hodinu se přišla zeptat, jestli si dám kávu. Řekl jsem: „Rád, jen co si sbalím nářadí.“ Po těch slovech paní zbledla v domnění, že to vzdávám a vysněné poličky nebudou. Když se pořádně podívala, zbledla ještě víc. „Jak jste to udělal? To se manžel nesmí dozvědět.“ „Nebojte se, já mu to neřeknu a k Vánocům mu kupte vrtací kladivo. Třeba i levnější typ. Tím ušetříte na rozvodovém řízení.“ U kávy se přiznala, že když mě viděla se dvěma kufry, měla dojem, že se k ní chci nastěhovat a ne u ní pracovat. Nicméně od té doby je to stálá zákaznice a manžela používá na všechno možné, jen ne na práci. Říká: „Na práci mám přece manžela hodinového.“ A zasněně se dívá do dáli, tak nevím…
Představa mnoha lidí o hodinovém manželovi je, že je to někdo, kdo věší poličky a mění žárovky. Stává se to. Výjimečně. Většinou jsou to činnosti tak různorodé, že jeden kufřík s nářadím nestačí. Věc se má tak, každá profese vyžaduje své nářadí – zednické, instalatérské, elektro… Každý řemeslník má vybavení na svou činnost. Hodinový manžel musí mít nářadí na všechno. Je nasnadě, že všechno také nevozím s sebou, to bych musel jezdit menším náklaďákem. Běžné věci a náhradní díly jako vypínače, těsnění, hadičky, šrouby, tmely…zaplňují skoro celý prostor kufru mého auta. Musím ale kriticky přiznat, že mít dostatek kvalitního nářadí a běžných dílů, není prioritou všech. Znám jednoho hodinového manžela, který jede pracovat a ve staré kožené brašně veze kladivo, rezavé kleště a dva šroubováky, co byly vyrobeny ještě za vlády krále Klacka. Jeho filozofie je jednoduchá: „Zákazník určitě taky nějaké vybavení má. Když ne, tak si nějak poradím.“ Vrchol všeho byl, když jsem ho viděl přilepit bílou plastovou lištu na bílé plastové okno černým tmelem. V podstatě nechápal, co je špatně – lišta drží, úkol byl splněn. Nemusím dodávat, že takový myslitel přispívá k renomé naší profesi medvědí službou.
Jednou se mi stalo, že jsem u klienta pokládal dlažbu. Klient jen chodil, mlčel nebo jen souhlasně mručel. Pak už mu to nedalo a říká: „Vy jste první řemeslník – obkladač, co po mně kromě vody nechce nic dalšího, ani žádné nářadí.“ Tehdy, ještě neznalý věci, pohlédnu na svoje vybavení – řezačky, hřebínky, váhu, míchadlo… Udiveně odpovídám: „To je přece normální, že má každý svoje vybavení.“ Dialog ale pokračoval: „Normální to není. Jsem zvyklý, že zedník přijde na práci a nemá ani kýbl a lžíci, natož něco čím by mohl míchat. Klempíř nemá dvě kladívka, o vrtačce ani nemluvě. Vy jste opravdu první řemeslník, co má všechno.“ Na to už jsem odpověděl jen větou: „Možná to bude tím, že nejsem řemeslník.“ Tím jsem samozřejmě spustil lavinu dalších otázek.