Den začíná různě. Jednou brzy ráno mi volala paní s oznámením: „Máme doma tmu, mohl byste přijet?“ Zvykl jsem si na nezvyklé požadavky, tak jsem jednoduše odpověděl: „To je v pořádku paní, slunce ještě nevyšlo, venku je taky tma.“ „Vy mi nerozumíte, nejde nám doma elektřina a nemůžeme nahodit jističe a nevíme proč.“ Po dalším vyptávání paní popsala včerejší běh událostí u nich doma, dokonce i to, že manžel „něco čaroval“ s digestoří a od té doby je u nich tma a tichá domácnost. Všude být nemusím, tak jsem dal telefon na kolegu. Ten mi pak sdělil, že ty jističe naštěstí vypadly včas. Mohlo být o jednoho zlepšovatele míň a jednu vdovu víc. Takto se toto zlepšovatelské pohnutí obešlo jen s novou digestoří a tichými, studenými večeřemi.
Jiný celkem pohodový den začal dost zmateným telefonem: „Ztratila jsem klíče od všeho, někdo je asi našel a poškodil zámek u sklepa.“ Zvláštní. Palbu mých otázek paní nebyla schopna pojmout a pořád opakovala to samé. Důležitý pro mě byl fakt, že to až tak nespěchá. Když jsem pak dorazil na místo činu, začalo stručné vysvětlování situace: „Koupila jsem si novou bundu, ta stará už byla dost obnošená. Mám jich víc, ale tato se mi líbila, hlavně ta barva a kvalitní materiál. Taky cena byla dobrá…“ Podařilo se mi dívčinu zastavit až u zvýšení důchodů v parlamentu. „No a šla jsem nakoupit do marketu, zrovna měli akci, tak jsem si vyšla brzy, stejně moc nespím…, byla zima a vyndala jsem si z kapsy rukavice. Dostala jsem je od dcery na Vánoce, takové pletené se vzorem, ukážu Vám je… Ta bunda je dobrá, ale má plytké kapsy, určitě mi klíče vypadly u té lavičky, co na ní sedává takový divný člověk. Musel mě sledovat a chtěl se mi vloupat do sklepa, nejde tam teď zastrčit klíč, co mám náhradní…“ Už jsem se v záplavě tak důležitých informací ztrácel, jen jsem letmo pohlédl na zámek a klíč a slečně Marplové jsem sdělil, že tento klíč by do toho zámku pasoval jen „Dejvovi Kaprfíldovi“, jinak je to technicky nemožné. „Zámek je jiný, klíč taky.“ Její nedůvěru v moje znalosti vyvrátila až sousedka, která ji po chvíli, avšak jen na chvíli, přesvědčila, že se plete. Po dalším domlouvání se paní vrátila s krabičkou klíčů, kde byl i náhradní klíč od sklepa. „Někdo ale musel zámek vyměnit, vždy jsem otevírala tím prvním klíčem.“ Paní prostě věděla své. No, ne každá zakázka je o penězích.
Ženy jsou v otázkách zámku opravdu nesmrtelné. Opět jeden zmatený telefon. „Mám ulomený zámek, nemůžu ven, teda dovnitř, no já jsem uvnitř, ale nemůžu dovnitř, když budu venku…“ Ještě dvě věty a sám bych nevěděl, kde vlastně stojím já. Vím, že paní je v podstatě normální žena, ale dost zbrklá jak v řeči, tak v úsudku. „Nikam nechoďte, odpoledne jsem u Vás jako na koni.“ Po příjezdu už všichni sousedi od rána věděli, že odpoledne přijedu, tak měla nakoupeno pohoštění, abych nestrádal a zásoby jídla na tři dny, kdyby se mi to nepodařilo opravit. Zámek byl pochopitelně v pořádku, jen klíč byl zalomený ve vložce. Tu jsem vymontoval a namontoval novou. Tato náročná akce ze mě udělala hrdinu v očích celé zúčastněné ulice, jen v televizních zprávách ani zmínka. Ten nevděk.
Zvláštní zkušenost mě čekala u jedné opravdu letité paní. Měla celkem běžné přání – natřít zábradlí balkonu. Dle jejího hlasu v telefonu to bylo to hlavní a jediné, co ten dům ještě potřebuje. Na místě jsem se byl nejprve podívat a zjistil, že to je opravdu to poslední, co dům potřebuje. Že se rozpadají okna, nesvítí světla a nefunguje mnoho dalších věcí, není podstatné. To není vidět, ale zábradlí je do ulice a to vidět je. Nepřísluší mi to řešit, pustil jsem se do díla. Jen mi bylo divné, že paní mluví o skoro dospělém vnukovi, proč tedy nenatře balkon on? Záhada se rozluštila sama téměř na konci práce. Odněkud se objevil „vnouček“ a současně s ním přišla i štiplavá vůně konopí. Rozhodně nevypadal, že by onu rostlinu vyměnil za vůni ředidla. Chvíli po jeho návštěvě přišla sympatická žena a několikrát mi různou formou nabízela kafe. Dost nezvyklé. Při bližším ohledání oné ženy (pohledem) jsem zaregistroval podivný pohled typicky rozšířených zornic. Došlo mi, že matka vychovává syna k lásce k přírodním zdrojům a konopí zřejmě kouří spolu.
V jednom pátečním, celkem pohodovém odpoledni mi volala stálá zákaznice, jestli bych mohl ještě dnes přijít na malou opravu. Hlas zněl naléhavě, tak jsem slíbil svoji přítomnost asi za hodinu. Hodina se protáhla na dvě, ale paní říkala, že bude doma čekat třeba do půlnoci. Po příjezdu zvoním na zvonek a… nic. Volám telefonem a… nic. Po několika minutách šel kolem její soused a říkal, že je to divné. „V bytě se svítí, že by se jí něco stalo?“ Dál jsme to raději neřešili a odjel jsem. Kolem jedenácté večer mi pípla zpráva: „Trochu jsem usnula, můžete teď přijet?“ V tu ránu jsem pochopil zvláštní výraz v očích onoho souseda. Asi měl s pitím sousedky taky nějaké zkušenosti. Jen musím dodat, že přijet jsem sice mohl, ale neudělal jsem to. Oprava asi nebyla tak nutná, jak se na první poslech zdálo.
Dost zvláštní kapitolou je rozličné vnímání barev. My, muži, rozlišujeme červenou, modrou, zelenou… Maximálně jsou tyto barvy světlé nebo tmavé. Ženy to mají jinak. Kromě desítek odstínů základních barev rozlišují barvu lila, nachovou, karamelovou, lososovou a plno dalších pro ně běžných označení. Hlava běžného muže toto není schopna pojmout, natož rozlišit a už vůbec ne pochopit. Korunu všemu nasadila jedna zákaznice, která po mně požadovala zamalovat zeď mintovou barvou. Musel jsem jí připadat jako úplný barvoslepec. Nevěděl jsem a dodnes nevím, jaká potravina či živočich touto barvou oplývá. Důležité pro mě bylo, že jsme se nakonec shodli na světle zelené s nádechem do oranžova, jak tvrdila ona zákaznice. Člověk se opravdu neustále učí.
Loading...