Je nasnadě, že se při mé práci setkávám s lidmi hodně rozdílnými. Veskrze jsou to lidé pozitivní a naladěni na to, že práce bude provedena dle jejich představ. Jsou to sice výjimky, ale stane se, že zavolá někdo tzv. z druhé strany, naladěný na jinou životní vlnu. Stejně jako první skupina, i oni potřebují doma něco opravit či vylepšit. Potíž je v tom, že jejich životní postoj – po všem je h…, jen po včelách med, jim nedovolí se z očekávaného výsledku radovat. Protože už předem ví, že to nebude dobré nebo že to bude drahé. Díky mému pozitivnímu přístupu ke všemu se mi tito lidé dost úspěšně vyhýbají. Když přijdou, jsou jako upozornění pro mě, že ne všechno voní po fialkách.
První takovou zkušenost jsem měl hned v počátcích mého podnikání. Možná jako zkoušku, jestli se na tuto profesi hodím. Starší paní se přestěhovala z vesnice do bytu s ještě nedokončenou rekonstrukcí. Opravdu nezbývalo mnoho. Protože jsem osobně znal objednavatele práce, naivně jsem se zeptal, jestli by nebylo lepší na týden babičku ubytovat u sebe a v klidu rekonstrukci dokončit. Odpovědí mi bylo jen zasmání. Brzy jsem pochopil proč. Babička totiž patří k té skupině lidí, kterým nelze vyhovět. Lidově se říká, že jim můžete foukat do zadku. Buď foukáte moc, nebo málo.
První zádrhel byl v nových dveřích, které jsem měl nasadit. „Koupil je syn, ale koupil je špatně, jsou vysoké a nevejdou se do zárubní,“ zněla jasná kvalifikace problému. Jelikož o tom něco vím, vzal jsem metr, změřil dveře, zárubně a podlahu. Povídám: „Dveře jsou v pořádku, ty nelze koupit špatně, jen při rekonstrukci položili na podlahu předsíně dlažbu, a tím se podlaha zvedla.“ Navrhl jsem logické, jednoduché a navíc jediné řešení – zkrátit dveře. Hned jsem si vyslechl několik katastrofických scénářů, jak to nepůjde udělat. V dobré víře jsem tedy se smíchem navrhl převratné řešení – místo dveří závěsy či korálky. Bohužel jsem si až poté uvědomil, že pro léta nepoužívání zakrněly oné babičce svaly nutné k úsměvu. Dílo se dle mého očekávání podařilo, avšak vyvstal další problém, kterému jsem se už vůbec nedivil. Paní byla překvapena, že pracuji za peníze a navíc za její peníze. Ač jsem věděl, že paní nouzí rozhodně netrpí, vše bylo samozřejmě drahé. Zaujal jsem tedy účastný postoj a s výrazem filozofa pronesl: „Máte pravdu, je to drahé. Jenže ono to bude vždy drahé, protože to jsou vaše peníze.“ Nicméně jsem z ceny neustoupil a měl jsem za to, že se paní už neozve. Zřejmě se však nenašel nikdo podle jejích představ, tak jsem se stal jejím téměř rodinným údržbářem, a navštívil tuto nešťastnou ženu ještě několikrát. Negativní scénář se vždy opakoval, ale už jsem byl imunní. Jednoduše jsem pochopil, že paní našla štěstí ve svém neštěstí. Za zmínku stojí výměna nefunkční digestoře za jinou. Banální záležitost. Pro mě. Ne tak pro majitelku bytu. Volala po několika týdnech, že je všechno špatně, včetně samotné digestoře. Pro panelák celkem běžná věc. Když někdo vaří, ví o tom i spolubydlící ve stejné stoupačce. Marně jsem se oné dívčině snažil polopatě vysvětlit fyzikální zákony týkající se proudění vzduchu. Zřejmě se v její době nic takového ještě neučilo anebo platily zákony jiné. Hold, pokrok nezastavíš. Učenou diskuzi jsem uzavřel tím, že se dá příčina eliminovat, ale z bytu horní sousedky. Jen jsem si nebyl jist, že by to sousedka chtěla zaplatit. Paní se dost divila, že jsem odmítl jít za sousedkou onu záležitost domluvit. Zase špatně. Proti očekávání jsem však nebyl zatracen do temnot.
Kutil soused si udělal novou stěnu, co kryje na WC stoupačku, a jí se výjimečně líbí a chce ji také. Zhruba jsem jí nastínil, co to bude stát, že to nebude levné. Po odsouhlasení jsem šel do toho. Po obvyklých peripetiích se dílo zdařilo, včetně otevíracího dílu. Asi po dvou letech telefon: „Stěna je špatně udělaná. Byl tu plynař a díl nešel otevřít. Tak ho musel vytrhnout. Přijďte to v rámci reklamace opravit.“ Vážně jsem se nad sebou zamyslel, jestli si chci neustále nechat brát energii od tohoto bližního cizího. Jelikož jsem však tvor zvídavý, stavil jsem se podívat na to moje příšerné dílo. Ve dveřích místo pozdravu sprcha, že to bylo špatně už od začátku a … dál si to už nepamatuji. Nasadil jsem široký, americký úsměv a malíčkem díl otevřel. „To byla náhoda, vy to umíte. Ale když už jste tady, vyměňte mi domácí telefon. Koupila jsem si nový.“ Bohužel, tehdy ve škole ještě neprobírali ani elektřinu, a tak nepochopila ani to, že to nejde. Její nový přístroj má jiné parametry než ten původní a tímto činem může narušit fungování všech telefonů v síti. Tím jsem se v jejích očích zařadil na konec fronty lidí, co ji nemají rádi, a už se neozvala.
Poněkud jinou kapitolou byla opravdu mladá žena, velmi vzdělaná. Nebylo nic, co by nevěděla o práci někoho jiného. Vědoma si toho, že každý řemeslník je podvodník a chce se na ní obohatit, sama nakoupila materiál na zateplení nevelkého výklenku. Pro firmu je to malá zakázka, a tak oslovila mě. Bylo mi trochu divné, že neřekla někomu v blízkém okolí, ale to mělo svůj důvod. Zřejmě už tam všichni jednou byli a dost. Navíc neznám řemeslníka, který by byl rád, že si někdo nakoupí svůj materiál. Ani ne kvůli ceně, zvlášť u takové drobnosti, ale proto, že každý je zvyklý pracovat s materiály vyzkoušenými. Z mojí strany proběhlo vše v pořádku. Z její zřejmě taky, i když bez jakéhokoli náznaku úsměvu. Jelikož jí v marketu dobře prodali vše potřebné, nabídla mně, že mi onu polovinu věcí, co jí zůstalo navíc, se slevou deseti procent odprodá. S díky jsem tuto výhodnou nabídku odmítl a poradil jí, že by víc ušetřila, kdyby nechala řemeslníka, ať si materiál doveze sám. Co nespotřebuje, také si odveze. Měl jsem dojem, že pronesla pod fousy nějakou zaklínací formuli, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Nic zlého netuše, dohodli jsme se na další akci, na kterou bylo třeba nechat si pár dílů vyrobit. Stalo se. Práce v pořádku odvedena a oboustranná spokojenost skončila okamžikem účtování. Ona vzdělaná dívčina žila sama s matkou a několika kočkami. Zřejmě tímto a také ryze vojenským příjmením poznamenaná, přistoupila i k placení. Ač jsem se za celou dobu nehnul z místa práce, její hodinky ukazovaly jiný odpracovaný čas než moje. Každé napití či odchod do auta pro nářadí brala jako přestávku v práci. No, budiž. Klempířem na míru vyrobené díly byly drahé, neboť na internetu bylo něco podobného za jinou cenu. Celou anabázi završila prohlášením, že nezaplatí odvoz plného vozíku sutě, protože to jsem nepracoval u ní ale na sběrném dvoře. Na to už opravdu nebylo co říct. Po převzetí slzami zmáčených peněz jsem jí popřál hodně štěstí v jejím osamělém životě s tím, že kdyby cokoli potřebovala, ať osloví někoho jiného. Zřejmě se tak i stalo. Prostě, každý jsme šťastný jiným způsobem.
Zvláštní změnu přístupu jsem zaznamenal u jiné zákaznice, matky neurčitého počtu dětí. V domě totiž žily dvě dospělé ženy, žádný muž a dětí jako čmeláků na louce. Nijak jsem se tím nezabýval. Jen jsem si řekl, že asi nemají televizi, tak tráví večery po svém. Každá moje návštěva byla v pracovní pohodě a hlavně děti z toho měly Vánoce. Pracující muž byl pro ně zřejmě výjimečný jev. Zvláště, když je neodhání a půjčí jim i nějaké nářadí. Poněkud mě překvapil nedělní telefon, kdy paní nutně teď hned potřebovala zavěsit onu chybějící televizi na zeď. Nevím, jestli šlo o život, ale požadavek jsem splnil až v pondělí. Díky byly veliké, leč placení za službu žádné. „Nezlobte se, teď jsem s tím nepočítala, vyřešíme to po neděli,“ byla její omluva několika korun k mnohonásobně dražší televizi. Nevím, kterou neděli měla na mysli, ale ozvala se asi za rok a půl, že ví, že mi dluží a že potřebuje opravit vodu. Dlužná částka byla opravdu malá, nezlobil jsem se. Slíbil jsem, že přijedu, ale že pořád dělám za peníze. Zřejmě to byla podpásovka, kterou paní nečekala. Volala pak ještě několikrát a zkoušela změnit moje sociální myšlení. Nepovedlo se. Nevím, jestli má vodu opravenou, jen jsem si představil, jak nakupuje v obchodě bez peněz pomocí argumentů, které říkala mně.
Silný zážitek jsem měl se starším pánem, který dříve podnikal, znal hodnotu peněz, ale ne hodnotu cizí lidské práce. Prodal velký dům, v jehož přízemí byla dříve jeho provozovna. Aby mohl prostor vyklidit, bylo třeba rozmontovat velký mrazicí pult, co neprošel dveřmi. Nejvíce času a úsilí na celé akci mi zabralo vyslechnutí jeho fundované analýzy české i mezinárodní politické situace od padesátých let až po naše časy i s prognózou do budoucna. Z nějakého důvodu zřejmě nabyl dojmu, že cenu mojí práce vyměním za jeho hodnotné informace. Nestalo se tak. Aby jeho rozčarování nad mým asociálním cítěním bylo úplné, klidně jsem pronesl: „Jak tak poslouchám vaše řeči o pochopení druhého, tak jste ten dům jistě taky někomu jen tak přenechal, protože vám ho bylo líto.“ To bylo to pravé píchnutí do vosího hnízda. Po vyplacení mzdy jsem ho ještě upozornil, že doprava a vyklizení prostor ho bude stát víc, než utrží za kov ve sběrně. Jak to přesně dopadlo, nevím, ale umím si živě představit, jakou mi dělá u svých známých reklamu.
Jsou to někdy nervy, ale beru to sportovně. Protože vím, že tito lidé tak nejednají schválně s úmyslem druhého poškodit. Prostě to jinak neumí a setrvávají ve svém negativizmu. Mají jen svoji pravdu a neví, že je to špatně. Podobně negativní skupina zákazníků, která se mi většinou vyhýbá, jsou tzv. energetičtí upíři. Bolestínký způsob řeči a nejhorší vize oprav nedávají nezkušenému řemeslníkovi moc šancí na úspěch. To se mě však netýká. Vždycky říkám: „Dělali to lidé, tak to taky člověk musí umět opravit.“ S vědomím, že nemůžu dopustit, aby hmota zvítězila nad člověkem, se dílo ve většině případů podaří.
Loading...