Domácí zvířata

Při svých návštěvách domácností se samozřejmě nevyhnu setkáním s jejich nejdůležitějšími členy – domácími mazlíčky. Někdo by si mohl pomyslet: „Už je to tady, snadná práce, chodí s nimi na vycházku, venčit je…“ Tak to není. Opravdu je nevenčím, nečtu jim pohádky a nedělám společnost, když není páníček doma. Domácí zvířata jsou právoplatnými členy domácností, jsou tu doma a já jsem v lepším případě návštěva, v horším vetřelec v jejich teritoriu. Většinu domácích chlupáčků tvoří samozřejmě psi různých ras a velikostí. Nutno říci, že v naprosté většině případů se mnou nemají větší problém. Já s nimi také ne. Na ženy přímo zázračně působí, když s nimi komunikuji a nezaháním je. Pravdou je, že často utečou sami, když zapnu příklepovou vrtačku či hůře rozbrušovačku. Tyto zvuky špatně snáší lidé, natož citlivé uši zvířat. Někdy se však najde výjimka. Kdysi jsem opravoval zámkovou dlažbu kolem celého domu. Hlavní dozor měl na starosti dost velký pes, a když zjistil, že žádné nebezpečí nehrozí a vše je v pořádku, přišel s tenisákem a položil jej přede mě. Zřejmě usoudil, že jsem natolik vnímavý, abych pochopil, že ho moje práce vůbec nezajímá a že on určuje priority. S odhozeným míčkem byl okamžitě zpět a štěkotem mě mírně upozorňoval, že při výplatě mojí mzdy bude mít taky poradní hlas. Napadlo mě, že mu bude vadit zvuk rozbrušované dlažby. Tento tvor byl zřejmě ochoten kvůli hozenému míčku podstoupit cokoliv. S tenisákem v zubech jen čekal opodál, až nepříjemný zvuk pomine a znovu se dožadoval svého práva. Nevím, co bylo náročnější, jestli uspokojit psa nebo chodníkové potřeby paní domácí.

Při jiné akci, kdy jsem stavěl plot, mi asistoval z dálky, hrůzostrašně vypadající, šedesátikilový rotvajler. Z blízka už to tak zlé nebylo. Tento pan pes si byl určitě vědom své „morální“ převahy a po očichání a prověření „vetřelce“ přiběhl s balonkem. Důrazně dal najevo, že se mnou chce kamarádit. No, odmítněte takovou nabídku! Majitelka se smíchem prohlásila, že je to chlap a jako takový má v mozku jen jeden závit, tudíž myslí jen na jednu věc – na balonek. Nevím, jestli mě ruce bolely víc od práce nebo od házení balonku. Jisté bylo, že vždy, když pes viděl přijíždět moje auto, někam zmizel. Vítal mě pak s balonkem na jednom konci a vrtěním ocasu na konci druhém.

Ač poznám většinu plemen, říkám každému psovi „vlčáku“. Velký pes to přejde mlčením a malého to může potěšit. V každém případě jsem se s důraznějším protestem ještě nesetkal. Většina psů, se kterými se setkávám, jsou malá plemena, často naštvaná, že je majitel táhne z útulného bytu někam na vycházku. Po vstupním vyjasnění, kdo je tady pánem, většinou zaujmou svoji pozici a je jim jedno, co dělám. Musím však dávat pozor, abych o něj nezakopl nebo na něj nepoložil kufr s nářadím. U jedné paní mě její starší pes bouřlivě uvítal. Asi mě bral jako zpestření dne a lehl si na své místo. Pořád mě ale sledoval, jak chodím do kufru pro nářadí a šel prozkoumat jeho obsah. Nechal jsem ho, ať se učí, a pro změnu jsem zase sledoval já jeho. Po chvíli ten malý vlčák odešel a vrátil se s gumovou hračkou. Položil ji do kufru a vzal si z něj smirkový papír. Jako by nic si lehl na své místo a pustil se do papíru – dát mu, co proto. Nevím, proč potřeboval zrovna smirek, jisté ale bylo, že ho neukradl, ale regulérně vyměnil.

Zajímavá událost se odehrála v jiném bytě, kde jsem dával novou vodovodní baterii. „Asistovala“ mi mladá maminka s dítětem za ruku a kamarádkou po svém boku. Po chvíli práce se vedle nich odněkud objevila kolie, a jak jsem se k ní otočil, krátce štěkla. Bral jsem to jako pozdrav, a tak říkám: „Nazdar, vlčáku, kde jsi takovou dobu?“ Kolie znovu zvláštně zahafala a já opět sekundoval: „Tak to jo, to bylo důležité.“  Opět kňouravé zaštěkání a moje odezva: „No neříkej, to si dovolil moc a cos mu na to řekl?“ Znovu podivný štěk a ještě jednou reakce: „Dobře udělals, příště si to bude pamatovat. Zasloužíš si pochvalu.“ Pohladil jsem kolii po hlavě a pes spokojeně odešel. Teprve pak jsem si všiml nevěřícího výrazu ve tvářích obou děvčat. „To jsem ještě neviděla,“ řekla majitelka, „to byl větší zážitek než…“  Nedopověděla, víc jsem se nedozvěděl.

Jiné paní se zase rozhodla, že si pořídí štěně. Protože odchovala dvě děti, věděla, že na příchod nového člena domácnosti musí být vše řádně připraveno. Kromě drobností zakoupila také velice pěknou, velkou, zateplenou boudu, dokonce s předsíní. Všichni přítomní tomu budoucímu obyvateli upřímně záviděli. Opatrně jsem projevil názor, že příbytek je to krásný, ale myslím, že pes v něm bydlet nebude. Paní rezolutně prohlásila, že pes patří do boudy a maximálně mu v zimě povolí vyhřívaný sklep. Už jsem neřekl nic. Když jsem pak viděl to ušlechtilé zvíře s velkýma očima, bylo víc než jasné, že bude bydlet všude jinde, jen ne na dvoře. „Dokud je štěně, může být v baráku, ale pak půjde do boudy,“ zaznělo ústupné stanovisko majitelky. Po čase jsem je potkal na vycházce a zdvořile se zeptal, jak se pejskovi v boudě líbí. Pes se evidentně vyděsil, když tu otázku slyšel, a upřel na paničku svoje smutné, černé oči. Paní zjihla a konstatovala, že už se v ní byl dvakrát podívat a že by jí bylo doma stejně smutno.

Úplně jiná kategorie spolubydlících jsou kočky. Vždy si dělají, co chtějí, a snad pro to mi dávají práci. Zatímco pes něco zničí spíš náhodou, kočky to dělají téměř úmyslně. Například je lákají táhla od žaluzií, která se dobře koušou, nebo při svých průzkumných cestách něco poškodí a neuvedou do původního stavu.  Dělám také kvůli nim různá opatření, někdy málo účinná. Ale i kočka, hlavně kocour brání své území. Kdysi jsem opravoval baterii v koupelně a svetr jsem si položil na zem vedle dveří. Velký kocour neustále chodil kolem, ale neříkal nic. Po práci jsem se chtěl obléknout, ale svetr byl mokrý. Napřed mě napadlo, že jsem ho postříkal já. Pak jsem ale uviděl kocoura, jak nenápadně mizí za rohem a bylo to jasné. Nesnesl pach konkurenta, tak si svetr náležitě označkoval. Řekl jsem si, že venku zas tak velká zima není, hodil svetr do popelnice a vyrazil za dalším dobrodružstvím.

Které nenechalo na sebe dlouho čekat. Za nedlouho se ozval zákazník, který je velkým milovníkem koček. Ve dvoupokojovém bytě jich s ním bydlí asi deset. Přesněji řečeno, on bydlí s nimi. Nutno říct, že všechny kočky jsou výstavní kusy, a jako takové mají množství diplomů a ocenění na všech možných soutěžích. I chování mají vybrané, leč co naplat, je to zvíře a má svůj nezaměnitelný pach, násobený deseti. Sám majitel upozorňoval, že musím napřed zavolat, než přijdu, aby stihl dát byt do přijatelného stavu. S odhodláním jsem vstoupil do pověstné jámy lvové /taky je to kočka/ a začal opravovat nefunkční věci. Je pravdou, že nefunkční byly proto, že je kočky pokazily, rozbily, rozkousaly…, prostě tady vládl kočičismus. Kočky se chovaly jako jejich dvounohé kolegyně, některé mě hrdě přehlížely, jiné se zájmem pozorovaly a další projevovaly náklonnost až nevídanou. Jedním z úkolů bylo opravit sedačku. Celkem banální oprava, jenže jsem netušil, že si zvířata udělala v útrobách sedačky schovávačku a bránila ji vlastními těly. No, zvítězil jsem, ale myslím, že mě jen nechala vyhrát, abych měl radost, a vzápětí skrýš určitě obnovila.

Ne všechna zvířata jsou přímo domácí. V našich domácnostech ale s námi nežijí jen sympatičtí chlupáčci. Kdysi jsem čistil a opravoval technický tunel pod jednou bytovkou. Nabyl jsem dojmu, že ona bytovka, postavená někdy v padesátých letech, byla situována přesně doprostřed potkaního sídliště. Stálým nájemníkům už zřejmě zakrněly čichové buňky, ale pro netrénovaného návštěvníka to nebyl zrovna Chanel č. 5, čím byl celý dům nasáklý. Inu, práce je práce a výkonný průmyslový vysavač udělá své. Nezbytný respirátor na obličeji také. Tunel byl dle požadavku vyčištěn a díry po různých předělávkách zazděny. Potkani zde byli tak zvyklí na lidi, že jsem měl dojem, že mi z druhé strany zazdívané díry pomáhají uložit cihlu na správné místo. Už jsem si ani nevšímal jednotlivých zvědavců, kteří se na mě chodili dívat na okraje vpusti a kanálů. Jen jsem dával pozor, abych si nějakého „plyšáka“ neodnesl v kufru s nářadím.

Další zážitek mám s tvory jiného charakteru. Jedné obyvatelce starší vily zatékalo do střechy. Celkem jednoduchá operace, vše bylo dobře přístupné z rovné půdy, stačilo přistavit žebřík a urovnat tašku či zabudovat kousek plechu. Před tímto úkonem jsem si však všiml míče, zavěšeného poblíž díry. Zajímavé. Až si moje oči pořádně přivykly na přítmí, moje ústa pronesla větu, kterou paní určitě nechtěla slyšet. „Díra půjde opravit, to není problém. Tím je to vosí hnízdo vedle ní. Dokud tam bude, do domu bude zatékat.“ Teprve potom si paní všimla onoho příbytku živého jehelníčku a zděsila se, neboť přímo pod ním věšela pravidelně prádlo. „Co teď?“ „Teď si dáme kávu a já Vám dám telefon na firmu, co se těmito tvory zabývá. Tak velkou pojistku si zase neplatím, abych to řešil já.“ Paní byla opravdu operativní, protože volala za týden, že už je letový koridor vyčištěn.

Takovou raritou byla zkušenost s velkým papouškem. Neznám žádného současně žijícího ptáka, kterému by rozpětí jeho křídel umožňovalo přinést zabalené miminko, natož odnést dospělého řemeslníka. Nebojím se. Onen papoušek, zavřený v kleci, mě při práci neustále pozoroval. Asi rozuměl řemeslu, neboť občas něco poznamenal. Paní říkala, že běžně létá po bytě, je vychovaný a ví, kam na WC.  Do klece ho zavírají, jen když přijde někdo cizí, zvláště muž, protože je prý žárlivý a stává se zákeřným. Zabrán do práce jsem si nevšiml, že se mu nějak podařilo otevřít dvířka a vylezl z klece. Uvědomil jsem si to, až když proletěl kolem mé hlavy jako asteroid kolem Země. První nálet byl zkušební, druhý měl být zdrcující. Byl jsem ve střehu, a tak se plná dávka jeho munice rozpleskla o zeď. Bohužel nedávno zamalovanou. Přiběhnuvši majitelka spustila takový křik, že papoušek rychle vlezl zpět do klece a dělal, že tam není. Opravdu bych nechtěl vědět, co si v tu chvíli myslel.