Na zabití 2

Už staré rčení praví, že ženy je nutno milovat, ne chápat. Tvůrce této myšlenky určitě nepracoval jako hodinový manžel.

Kdysi jsem u jedné až příliš pohodové paní měnil vodovodní baterii u dřezu. Rutinní záležitost, žádné větší komplikace. Potřeboval jsem jen maličkost – zvolit natočení nové baterie. Paní si baterii natočila dle svého uvážení a já zapojil vodu a dokončil dílo. Celou dobu mě dívčina se zájmem pozorovala a na závěr prohlásila: „Ale takto to já nechci.“ V tu chvíli jsem plně prožil pocit býka ve španělské koridě, když před ním mávají červeným hadrem. Zastřeným hlasem jsem pronesl: „Ale to jste si zvolila sama…“ „No, já jsem nevěděla, co se mě ptáte. Tak se nezlobte a přetočte to, kdyby to tak řekla vaše žena, taky byste to udělal.“ Znovu onen zastřený hlas „Věřte tomu, že neudělal.“ Nicméně jsem vše odpojil a udělal znovu, nutno dodat, že se ta pohodovost paní lehce prodražila.

Jednou z mých aktivit je také práce pro sociální služby města. Děvčata na úřadě mají na starosti občany bydlící samostatně, ale ne tak úplně svéprávné. Vůbec jim jejich práci nezávidím. Když je něco potřeba opravit, zavolají a komunikace probíhá přes jejich úřad, včetně plateb. Zvláštností těchto spoluobčanů je, že na nich jejich odchylku při běžné řeči nelze poznat. U takové jedné dívčiny jsem montoval nábytek. Kromě toho, že paní kouřila, jak sádrový ježek, bylo vše v pořádku. Měla i další požadavky, ale ty jsem neměl schválené, tak jsem je nemohl udělat. Zdálo se, že paní moje vysvětlení pochopila a že si to půjde na úřad projednat. Jak jednání probíhalo, netuším. Vím jen to, že mi volali z města, jestli bych se nemohl podívat na plynové topení v onom bytě, že dívčina po příchodu domů nezvládla nával emocí a rozkopala plynová kamna v pokoji. Plynaři sice odpojili vedení hned u plynoměru, ale jakmile dívčinu propustí z ústavu, bude jí zima. Paní z úřadu jsem podpořil v jejím názoru, že je třeba nechat dívčinu do jara v teple. Na kamna se podívat nepůjdu a ač znám dost plynařů, neznám žádného, který by podepsal papír, že je topení v pořádku. Tady nemohla fungovat ani první polovina rčení – milovat…

U jiné poněkud zvláštní zákaznice jsem měl opravit zámek u dveří. Byl po smrti už v době, kdy Mrtvé moře teprve marodilo. Chtěl jsem jej vyměnit, ale „ne, to je dobré, jen to trochu opravte“.  Nebylo co opravovat. Paní jsem upozornil, že jak zavolá za týden na výměnu zámku, nepřijedu. Na argument „bydlím tady s tím zámkem 48 let, tak to se mnou vydrží do konce“, nebylo co říct. Ten konec zámku nastal osmého dne večer, kdy dveře začaly žít vlastním životem. Nepřijel jsem.

Stav, kdy nervy pochodují dva metry přede mnou, jsem zažil v jednom paneláku. Věšel jsem garnýže, celkem rutinní záležitost. Na vrtání panelů mám hodně výkonnou vrtačku, lidově řečeno kango. Paní byla spokojena nadmíru, ještě jsem měl zkrátit „konzolky“, tak jsem šel do auta pro rozbrušovačku. „Budeme ještě vrtat? Odnesu si část věcí do auta.“ „Ne, můžete, garnýže jsou na místě.“ Ještě jsme pověsili záclony pro úplnost díla a chystal jsem se k odchodu. „Ještě mi pověste závěs nad jedny dveře,“ slyšel jsem za zády. „Paní, ale to je znovu vrtání do panelu, vše jsem odnesl, ptal jsem se…“ „No, ale když už jste tady.“ Já ano, ale kango ne. Jen jsem procedil mezi zuby starou větu – za peníze v Praze dům, v Brně dva – a šel do auta pro všechny odnesené věci. Tak nějak jsem chápal nepřítomného manžela, že doma nic nechce dělat.

U jiné hodně starší paní jsem dělal spoustu drobností, prý „aby to měli vnuci v pořádku, když už tady nebude.“ Opatrně jsem se jí zeptal, jestli ví, že vnuci jen přistaví kontejner a vše nechají vyklidit, ať je to opravené nebo ne. „No, asi máte pravdu, ale ať mám dobrý pocit.“ Na to nebylo co říct. Ještě se zamyslela a odněkud vytáhla sáček a vysypala obsah na stůl. „Víte, spadl mi fén, trochu se rozpadl, jestli byste ho mohl složit, ať si vnuci přece jen neřeknou něco nepěkného.“ „No, že jste se dožila tak vysokého věku není jen otázka stravy, ale také bezpečnosti. Ten fén by se rozpadl i tak, byl to hit padesátých let minulého století a patří do technického muzea. Tento ale patří do popelnice. Jak půjdete vynést odpadky, vezměte ten sáček s sebou a vraťte se bez něj.“ Jestli to udělala, nevím. Už chvíli nevolala, tak je možné, že si onu relikvii složila sama. Aha, už asi nezavolá…

Nic mocUcházejícíDobrýVelmi dobrýVynikající (2 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...

Napsat komentář