Lidé, nebezpeční sami sobě

Tato kapitola velice úzce souvisí s článkem Negativní zkušenosti. Každý jsme nějak šťastný. Poměrně čerstvý zážitek mám s hodně zvláštní, starou paní, téměř viditelně postiženou celoživotní profesí. Psycholog nebo pacient, kdo pozná ten rozdíl? Kde je hranice normálních lidí a těch druhých? Druhých či prvních, možná třetích? Na počátku byl v podstatě normální e-mail s odkazem doporučení na mou osobu a s problémy, které je potřeba v domě vyřešit. Běžná věc, domluva a návštěva vadného příbytku. Starší, časem hodně poznamenaná, vilka stála sice v řadové zástavbě, ale tvářila se naprosto osaměle jako na anglických blatech. Chyběl jen pes baskervilský. Za léta praxe mě jen tak něco nevyděsí, tak jsem zmáčkl historický zvonek. Nic. Znovu. A tím jsem ukončil jeho životní trápení ve službách toho domu. Prozvonil jsem majitelku mobilem a po otevření ztrápeně pronesla, že jen čekala, kdy se to stane. Byla to jedna z věcí, co byla potřeba opravit. Vstoupil jsem do domu a… přestal mluvit. Vím, že vzdělání a životní styl spolu nijak nesouvisí, ale čeho je moc… Do prostorné, ale ponuré chodby se vešel jen jeden člověk. Druhý musel jít na schody ale boční chůzí, protože všude stály naprosto nepostradatelné věci, které jsou vyskládané do nebetyčných výšek. Nechápal jsem smysl tohoto skladování a říkal si, že tu určitě potkám strašidlo. Po vstupu do sklepa mi došlo, že nepotkám. Tady by se strašidlo bálo. Seznam oprav nebyl dlouhý, ani náročný. Z mého pohledu to byly jen kosmetické vychytávky oproti tomu, co jsem viděl kolem sebe. Paní to ale viděla jinak. Vadila jí oprýsknutá omítka u okna, ale už nevadila prosakující, natlakovaná trubka topení u plynového kotle. Přesněji řečeno u čehosi, co patřilo spíš do technického muzea než do sklepa. Podle pachu bylo hodně znát, že paní obývá horní část domu, zatímco dolní patří neurčitému počtu myších rodin, patrně dobře prosperujících. Lahůdkou byl požadavek na opravu kapajícího plynového ohřívače vody. Nemůžu napsat karmy, neboť to byl spotřebič vyrobený v době, kdy Křižík instaloval na náměstí plynové lampy. V tomto období byla zařízena i celá koupelna. Do koupelny se vešel opět jen jeden člověk. Patřičně nahlas jsem sděloval majitelce, stojící v kuchyni, že jediný odborník, který by to dokázal opravit, zemřel v roce 1930 v Paříži a nezanechal po sobě žádného následovníka. Pozdě jsem si uvědomil, že ne všichni jsou obdařeni smyslem pro humor. Zařadil jsem se tím do řad hloupých řemeslníků, kteří nic neumí a je třeba je neustále hlídat, radit jim a dávat pozor, aby něco neukradli. To nepřímo potvrdila v dalším e-mailu. Předtím jsem jí vypsal vyčerpávající možnosti, jak tuto věc nahradit novou, včetně cen a výhod či nevýhod. Po poradě se starším bratrem dospěla k rozhodnutí: „Žádné řešení není vyhovující, je třeba hledat jiné.“ Pro mě to byl jasný signál, že zbývá jen tekoucí potok, kýbl a otevřené ohniště. S tímto vědomím jsem ještě nezapočaté práce v tomto domě předčasně ukončil a pustil dům hrůzy z hlavy. Ne tak paní domu.

Přišel další e-mail s požadavkem přesunout nějaké tiskoviny z onoho strašidelného domu do nějakého bytu. Řekl jsem si: „To přece nemohu pokazit a napravím si reputaci.“ Mýlil jsem se. Mohu. Od začátku bylo vše špatně. Lépe řečeno, nebylo to doslova, jak si dívčina namyslela. Nesmyslné příkazy a rozhodnutí mi dělají dost špatně na uši. To zase nechápala ona seniorka, tak začal vzduch jiskřit, až jsem měl obavu, aby dům nevybuchl. Důležité tiskoviny se stávaly z několika stohů časopisů a novin, které patřily spíš do sběru než do jiného bytu. Asi je to otázka úhlu pohledu. Každý potřebujeme něco jiného. Nutno podotknout, že do onoho nebohého, nevětraného bytu by se taky už nic jiného nevešlo kromě skladných časopisů. Dostal mě poslední požadavek: „Uměl byste dohustit kola u auta?“ Měl jsem chuť říct, že ne ale vrozená slušnost mi v tom, bohužel, zabránila. Vzal jsem z auta kompresor, k tomuto účelu určenému, a srdnatě vstoupil do garáže. Když jsem viděl starší auto a na něm centimetrovou vrstvu prachu, pojal jsem podezření, že po připojení autokompresoru do zásuvky baterie jen vzdychne. Položil jsem tedy otázku, podle odpovědi určitě hloupou. „Kdy to auto jelo naposled?“ „Než se mi stal úraz, přece!“ Naprosto přesné, časové označení. Jen hlupák by to nevěděl. Stalo se, co jsem předvídal. Auto stálo nejmíň rok a baterie to vzdala. Svou neschopnost jsem tím završil dokonale. „Předpokládala jsem, že budete mít zase nějaký problém, vystavte mi účet.“ Nemusím ani zdůrazňovat, že jsem se nepokoušel stav věcí nijak vysvětlovat, vystavil doklad, „zamknul dveře a zahodil klíč“.

S hromaděním věcí se občas setkávám. Nejsou to odpadky, jak si mnozí myslí. Takoví sběrači si mě nezvou, nepotřebují nic opravit. Volal mi jednou zákazník, že potřebuje vyměnit vodovodní baterii v kuchyni. Je mu prý jedno, kdy přijdu hlavně až odpoledne. Dopoledne má nákupy. Tomuto sdělení jsem nevěnoval pozornost až do chvíle, než jsem vstoupil do bytu. Konečně jsem pochopil, k čemu jsou letáky, co rozesílají všemožné markety do schránek. Je tam zboží, které vůbec nepotřebujeme, ale je za výhodnou cenu. Oprava nebyla náročná, ale náročné bylo položit si někam kufr s nářadím. Všude stály výhodně nakoupené věci. Musím ale podotknout, že onen pán měl v tom chaosu téměř dokonalý systém. Věci byly roztříděny víceméně podle účelu použití. Co mě ale dostalo, byly stohy letáků roztříděné podle příslušných marketů.

Volala mi kdysi stálá zákaznice, hodně letitá paní. „Koupila jsem si vypínač, ten původní nefunguje, vyměnila bych si ho sama, ale nemám nářadí.“ To mě vyděsilo. Důrazně jsem jí řekl, ať na to nesahá, že za chvíli dorazím. Tato zákaznice bydlí v malém bytě, kde je sama a je přeplněno. Nemůže se okoupat, protože koupelna je zaskládaná pracími prášky, avivážemi a jinými prostředky na úklid v těch největších balení, protože tento nákup se vyplatí. Aby to všechno spotřebovala, musela by žít dalších osmdesát let. Uprostřed „obýváku“ trůní asi metr vysoká hromada čehokoliv výhodně koupeného. Tato skládka, úžasných nákupů, jí zachránila život, když umývala okno a převrátila se i se žebříkem. Dopadla přímo na vrchol pyramidy. Pochlubila se, že okno přece jen doumývala, protože to nikdo neudělá tak dobře jako ona. „Dělala jsem to čtyři hodiny, ale mám času dost.“ Zněla naprosto odzbrojující věta. Věděla, že jsou firmy, které se tímto úklidem zabývají. Ale „oni by určitě chtěly hodně peněz.“ No, musela by koupit o jednu aviváž míň, aby zaplatila pilnou dívenku. To jsem jí raději neřekl, její srdce by tuto informaci nemuselo přežít. Jen jsem si ještě všiml, že v předsíni pořád leží vodovodní baterie, kterou jsem měnil asi před půl rokem. Chtěla si ji nechat, co kdyby se ještě někomu hodila…

Tento problém výhodných nákupů se však netýká jen starších lidí, co si tímto nahrazují malou pozornost okolí. Byl jsem kdysi u relativně mladé, pohledné a vzdělané paní. Z mého pohledu potřebovala běžné věci a taky zapojit myčku na nádobí. Uvítala mě zánovní vilka, sympatická majitelka, úsměv, na první pohled ideální stav. Začal jsem s opravami a po vstupu do obýváku jsem uviděl nazdobený vánoční stromeček. „Jé, vy už máte stromeček, to bude dárků,“ zvolal jsem nahlas. Byl počátek léta. Paní se nenechala vyvézt z rovnováhy a se širokým úsměvem odpověděla: „Víte, on je tady ještě. Patří do prvního patra do krabice, ale tam teď není místo.“ Pořádně jsem se rozhlédl a teprve pak si uvědomil, že v domě je zaplněn každý kousek prostoru, a přesto bylo hezky uklizeno. Zbývalo ještě zapojit myčka. Měl jsem za to, že je nová. Otevřel jsem ji… vydělal z ní všechny věci, potřebné na mytí na dalších deset let. Otevřel jsem vedlejší skříňku na zapojení vody… a vydělal z ní čisticí prostředky potřebné na dalších dvacet let. S překvapením jsem zjistil, že voda je zapojena. Zkontroloval jsem zapojení elektřiny. Vše v pořádku. Zapnul jsem tedy myčku. Fungovala. „Víte, ona je nová už pět let, dosud jsem ji nepotřebovala a myslela jsem si, že není v provozu.“ Musím ale říci, že paní byla v naprosté pohodě a moc dobře se u ní pracovalo. Prostě se nezabývala malichernostmi.

Dost zvláštní zážitek jsem měl u jiné paní v letech. Nijak mě nezaujal její byt ani požadavky. Zaujala mě ona samotná. Byla dost vysoká, štíhlá a naprosto odmítala uznat běh času a jeho působení na člověka, natož na nebohou ženu. Nevím, jaké profesi se věnovala, ani na jaké vzdělání dosáhla. Jen bych si tipoval, že byla nějaká herečka. Oblečená byla jako čerstvá osmnáctka a na tváři měla takovou vrstvu make-upu, že se bála promluvit, natož usmát, aby ji tvář nepopraskala a neodpadly jí uši. Práce u ní probíhala v pohodě, ale neubránil jsem se několika hláškám. Paní se vždy otočila. Zřejmě, aby nebyly vidět spodní vrstvy malby na jejím obličeji. Až po odchodu od ní jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nevím, jak vypadá. Znám jen vrchní tapetu.