Podivné požadavky nemívají jen moji „potenciální“ partneři, ale také zákazníci. V parném létě mi volala dívčina, že se u nich v ulici dláždí chodník a ona nutně potřebuje opravit obklady na domě. Hlas zněl tak naléhavě, že jsem nabyl dojmu, že dlaždiči stojí u jejího domu a čekají na mne, aby mohli pokračovat. Přijel jsem hned druhý den a zjistil, že obklady se dají opravit až po položení dlažby. Tím jsem zrušil poplach a požadavek odložil na neurčito. Chodník byl dokončen za pár dnů a …nic. Přišel podzim a znovu naléhavé volání po opravě. Byla by prý ráda, kdybych to naučil jejího náctiletého syna, že on to opraví. Ujistil jsem dívčinu, že to takto nefunguje. Navíc vím, o kom mluvila. Možná bych se dřív něco naučil od něj, ale od práce by to bylo na hony vzdálené. Položením telefonu jsem považoval požadavek za vyřízený. Udělá to syn. Nastala zima. Znovu naléhavý hlas a stejný úkol. Jestli prý můžu přijít druhý den. Ne, nemůžu. Vzal jsem to jako sportovní výzvu a navrhl jiný termín. Čekal jsem, že to nebude jen tak. Den před oním termínem mi pípla SMS. „Mám čas od 9 do 10 hodin. Kolik času potřebujete?“ Něco takového jinak než s nadhledem vzít nelze. „Ano, to mi bude stačit na klidné vypití kafe, ale ne na řezání a lepení obkladů.“ Zatím je klid, ale za chvíli je tu jaro…
Majitel garáže si u mě objednal opravu poškozeného sádrokartonového stropu. Garáž užívá někdo jiný, tak jsem dostal kontakt. Běžná věc. Po dohodě jsme se sešli na místě. Nic složitého, jen strop byl trochu vyšší a vyžadoval menší lešení. Chlapík byl podivný už od pohledu. Pozorně poslouchal, co mu říkám, jak to bude probíhat včetně dovozu lešení a materiálu. Nebyla to akce na jeden den. „Chci u toho být,“ pronesl vážně a vytáhl diář. „Mám čas ve čtvrtek od 7 do 9, v pátek od 16 do 18, pak ve středu a čtvrtek mezi 8 a 10 hodinou. Vše si na tyto dny zajistěte a můžete v tomto čase pracovat.“ Chvíli jsem nevěděl, jestli si človíček nedělá srandu. Pak jsem velice pečlivě volil květnatá slova a poslal jsem ho do…způsobem, že se na tu cestu začal očividně těšit. Majiteli garáže jsem sdělil výsledek jednání a popřál hodně štěstí při hledání hodinového řemeslníka nebo nového nájemníka.
Někteří lidé si opravdu myslí, že hodinový manžel čeká u telefonu a veškerou práci udělá za hodinu. Odpoledne zazvonil telefon a ozval se příjemný ženský hlas. „Potřebujeme ve dvou místnostech položit koberce, umíte to?“ „Pokusím se,“ zažertoval jsem. „Jak to spěchá?“ „No přece dnes odpoledne, nejpozději zítra ráno.“ I této paní jsem ze srdce popřál štěstí a ještě jsem ji poprosil, aby mi dala kontakt na toho člověka, co má čas ihned, že ho zaměstnám. Zatím se neozvala, čekám.
Málo uvěřitelný telefon jsem absolvoval s jednou relativně mladou stálou zákaznicí. Prodala dům za několik milionů a má se stěhovat do jiného města. Na tom není nic zvláštního. Problém nastal v okamžiku, kdy ji napadlo, že přestěhuje také dřevo na topení. Je uložené u stávajícího domu a chce ho převézt. Jestli to udělám, a aby to nebylo drahé. Zachoval jsem milionový klid. Jen jsem se zeptal, kolik toho je. „Vždyť víte, je to složené u mého domu.“ Pamatuju si hodně věcí, ale ne něco takového. V dobré víře jsem pokračoval v hovoru: „Kolik je to kubíků?“ „Co je to kubík?“ „Jednotka objemu.“ „ Jak je velký ten kubík?“„Metr krát metr krát metr.“ „A jak to mám spočítat?“ „Vezmete šířku krát výšku krát 0,4.“ „Proč 0,4?“ „To je asi délka polínka, aby Vám vešlo do krbu.“ „Nechcete mi to přijet poměřit? Vy to budete mít hned.“ „Chci, ale nemůžu.“ Dívčina je na svůj věk velice hezká, nikoli vzdělaná a už dřív jsem se dozvěděl, že já jsem asi jediný řemeslník, který u ní pracuje za peníze. No, kdo umí, ten umí. Nicméně jsem odhadl, kolik by naložení, doprava a uložení u nového domu stálo a poradil jí, aby to ještě uvážila. Jen podotýkám, že to nebyla nijak závratná částka. Po krátké odmlce se ozvalo: „Kamarádi mi to tady skládali zadarmo.“ Nechal jsem tedy kamarády pozdravovat a poradil jí, aby je zavolala teď a ne až na kolaudaci nového bydlení.
Podobně zvláštní zážitek jsem udělal s mojí příbuznou přes koťata žijící v Německu. Pro neznalé příbuzenských vztahů – znamená to, že moje babička dala její babičce před sto lety koťata. Jsme tedy velice vzdálení příbuzní. Viděli jsme se snad dvakrát v životě a teď jsme na sebe narazili přes elektronickou komunikaci. Koupila někde v půli Německa starší dům a neví co s tím. Pro mě běžné věci. Nabídl jsem jí, že s kolegy dorazíme a pomůžeme. „To jsi hodný, víš, byli tady elektrikáři, zasekali do zdi kabel, dali mi vypínač a zásuvku a zaplatila jsem tisíc euro.“ Nekomentoval jsem to, jen jsem si pomyslel, že pořád dělám něco špatně. Upřesnili jsme rozsah prací a dohodli i termín. Pár dnů před odjezdem položil kolega „hloupou“ otázku: „Ví ona, že děláme za peníze?“ Něco takového mě ani nenapadlo. Přece si kvůli těm koťatům nemůže myslet, že u ní budeme týden pracovat za vlídné německé slovo? Spočítal jsem tedy, kolik jí bude stát cesta, naše práce, a že počítáme se stravou v její kuchyni, když u ní budeme bydlet. Vše bylo v českých cenách, když jsme ti kočičí příbuzní. Takovou reakci jsem nečekal. Ona si opravdu myslela, že budeme českou prací zvelebovat německou chalupu jen proto, že nás to z lásky ke zvířatům baví a že si zaplatíme cestu i jídlo sami. „Ruším celou akci, takovou pomoc nepotřebuji, tolik peněz nemám!“ zněla její odpověď. Zamáčkl jsem slzu s vědomím, že jsou akce, na kterých hodně vydělám, když je nebudu dělat. Rozplánoval jsem uvolněný čas pracemi v naší zemi české. Druhý den přišla SMS: „Přijeďte, peníze pro Vás už mám.“ Příbuzná rozhodně není hloupá. Buď si spočítala, kolik by zaplatila německým řemeslníkům, nebo si řekla, že práci uděláme, pak nám nezaplatí a my se ničeho nedovoláme. Nevím. Rozhodně tam nepojedu, abych to zjistil.
Loading...