Kdysi šel v televizi film Baba na zabití. Mladí manželé koupili dům i s milou starou paní. Paní je svými jednoduchými požadavky přiváděla k šílenství, až nakonec dům prodali. Byl to film. Laik řekne nadsázka. Avšak takoví lidé žijí i v reálném světě.
V jedné hezké vile žije matka s dcerou. Každá má patro pro sebe. Ideální stav. Opět pro neznalého laika. K dceři chodím zvelebovat bydlení. Vím, že s matkou nevychází. Matku jsem neznal. Až jednou. Přišla mi otevřít starší žena, samý úsměv. „….a když skončíte u dcery, zajděte ke mně, taky něco potřebuji.“ Už její první otázka: „Uměl byste opravit….?“ byla hodně jízlivě zvláštní. Běžné opravy z mého pohledu. Musel jsem koupit díly na výměnu, tak jsme se dohodli na další den. Sotva jsem druhý den odjel z prodejny s požadovaným dílem, zvonil telefon. „Víte, já jsem si to rozmyslela, chci opravit jen něco.“ „Ale já už to mám a jedu k Vám, dle naší dohody.“ „ Tak to vraťte a opravte jen ten vodovod.“ Po delším domlouvání jsem rezignoval a zajel zpět do prodejny, vylíčil jsem situaci a díl mi vzali zpět. Nutno říct, že z toho měli ohromnou legraci. Taky mají hodně zkušeností a jak morbidně řekl vedoucí – nejlepší práce s lidmi je v pohřebním ústavu. Po chvíli jsem paní volal znovu, že jedu koupit díly na vodu a kolik to bude stát. Už poučen jsem nikam nejel, jen jsem zkoušel. A opravdu! „Víte, to dělala instalatérská firma, tak jim zavolejte, jestli to nebude jako reklamace, a ať Vám to zaplatí oni.“ Jsem sice hodně trénován, ale nevěřícně jsem se podíval na telefon, jestli si to přístroj nevymýšlí. „Paní, s touto firmou nemám nic společného. Zavolejte si je sama, a když Vám to nebudou chtít opravit, zavolejte někomu jinému. Hlavně ne mně!“ Tímto pro mě záležitost skončila a napsal jsem zprávu dceři, že před ní smekám a že matinka bude po smrti na státní útraty vypreparována a umístěna do národního muzea vedle tyranosaura. Odpověď přišla v zápětí – „…a tak je to pořád, otec raději zemřel a mne v tom nechal samotnou.“
V jedné malé provozovně jsem maloval kancelář, no kancelářičku, kde se vešel jeden a druhému možná hlava. Podle stáří barvy bylo vidět, že tu naposled maloval bývalý rodák Max Švabinský. „Na odstínu moc nezáleží, nějak podobně, jak je to teď,“ zněl požadavek majitelky. Vše platilo až do okamžiku, kdy jsem namíchal první vzorek a nechal ho „schválit“. „Víte, není to ono, zkuste víc tmavší.“ Neustále jsem přidával, až to bylo moc tmavé. „Trochu zesvětlete.“ A tak to šlo ještě chvíli. Nakonec jsem všechnu dosud namíchanou barvu za stálého míchání vylil do záchodu a začal znovu. Myslím, že jsem u práce dost klidný, ale v tuto chvíli to už neplatilo. Téměř po dvou hodinách, kdy moje nervy urazily sto jarních kilometrů, to bylo ono. Zdálo se mi, že je to stejné, jako první vzorek, ale už jsem neříkal nic. Za hodinu jsem byl s dílem hotov, majitelka byla spokojena, zaměstnanci si užili zadarmo estrádu a mně zůstal zbytek vysněné barvy na základní vrstvu, když budu také malovat Lunety. To by bylo, abych neprorazil v umění, jako můj předchůdce!
U jiné paní jsem opravil protékající WC. Paní byla spokojená, a jestli se může ještě zeptat… „Cokoli se ptejte, budu-li vědět, odpovím.“ Dlužno říct, že dívčina nebyla nijak stará, školní znalosti mohla mít ještě v paměti. „Koupila jsem prodlužovačku, jak má víc těch vývodů a nevím, jestli to můžu použít.“ Zprvu jsem otázku moc nechápal. Tento stav u mě ale pominul v okamžiku, když jsem uviděl, co všechno by měl tento elektrický jezevčík zvládnout. V klasické dvojzásuvce bylo do sebe zasunuto několik rozdvojek a každá měla obsazeny všechny vývody. Doslova mistrné umělecké dílo. Drátů, že by v elektrárně v Dukovanech zbledli závistí. Jednoduše jsem paní oznámil, ať se podívá na příkon prodlužovačky a spočítá příkon spotřebičů, které do ní budou zapojeny. Tak pozná, jestli koupila dobře nebo zbytečně. Ani její dlouhé umělé řasy nemohly skrýt ten nechápavý pohled. „Co je to příkon a kde to najdu?“ „To je údaj ve wattech a každý výrobek to má na štítku.“ Bylo mi jasné, že je to na ní moc odborné, tak jsem otočil „jezevčíka“ a přečetl údaj 3500 wattů. „To je dost, že?“ zaradovala se dívčina. „Chvíli počítejme – varná konvice, myčka, mikrovlnka, vařič, světlo, to je cca 5,5 kilowattů. To je hodně.“ „Jak to, říkal jste 3500 a toto je jen 5,5. To je přece ažaž.“ „Není, to jsou watty a toto kilowatty. 5,5 kilowattů je 5500 wattů.“ „Jak to víte?“ V tu chvíli nebylo nic, čím bych zase já zakryl můj udivený pohled. „To se přece učí na základní škole,“ řekl jsem nevěřícně. Abych situaci zachránil, sdělil jsem majitelce, že o nic nejde, stejně nezapíná všechny přístroje naráz a varnou konvici zapne, když nebude v provozu vařič. „To je moc složité, o tom nebudu přemýšlet, raději vrátím toho jezevčíka do obchodu a nechám to tak.“ Zapomněl jsem dodat, že celé této slovní přestřelce přihlížel manžel a chvílemi se mi zdálo, že mu nad hlavou svítí žlutý kroužek. Nevím, jakou známku z fyziky měl on, ale tu svatozář si opravdu zasloužil.
Loading...