Svoji profesi dělám pro to, abych pomáhal druhým. Pracuji sám. Když je třeba, vezmu s sebou kolegu. Někdy se ale stává, že mi kolegu dělá sám zákazník. Samozřejmě, jestliže je potřeba něco lehce přidržet nebo udělat značku, je to logické. Ne tak v situacích, kdy pomoc nevyžaduji a ani nečekám.
Jednou jsme s kolegou topenářem vyměňovali radiátory ve starší vile. Byli jsme na to dva, nebyl žádný problém. Ten nastal až v okamžiku, kdy jsme si práci rozdělili. Já jsem radiátory vyměřoval a věšel na místo, kolega je připojoval. Bohužel jsme nezapočítali odbornou pomoc zhrzeného majitele oné vily. Rozhodl se, že práci urychlí, tím pádem bude levnější a začal nám pomáhat. Jinými slovy – zavazet. Pustil se do nářadí, o kterém usoudil, že ho už nepotřebujeme. Skládal ho „přehledně“ na hromadu, mimo dosah našich rukou, což se nám opravdu velmi líbilo. Po jemném upozornění, že tudy cesta nevede, zkoušel jinou činnost. V rámci urychlení začal kompletovat díly, které se kompletují až v průběhu práce. Takže on složil, já zas rozložil a postupně montoval na zeď. Jemně jsem ho asi hodinu upozorňoval, že ani toto není ta správná cesta. Poté jsem si stoupnul a v rámci možností ho slušně, leč hodně důrazně upozornil, že svou přítomností práci jen komplikuje a jestli toho nenechá, jeden z nás dvou odejde a on to asi nebude. Nevím, jestli měl něco s ušima nebo měl zpomalené chápání, protože po krátké přestávce, kdy zřejmě analyzoval nastolené možnosti, pokračoval ve své sabotážní činnosti. Oznámil jsem kolegovi, že se pro něj stavím na oběd, a nenávratně odešel. Prý celou situaci následně s velkým křikem vyřešila majitelova manželka, ale to už se mě netýkalo.
Tuto rádoby „pomahačskou“ vlastnost vykazují i ženy. Byly zřejmě zvyklé manželovi při práci asistovat, a tak logicky asistují i manželovi hodinovému. Bohužel. Věšel jsem u jedné dívčiny odsavač par. Místa v kuchyni málo, a tak mi paní neustále uklízela pod rukama. Pořád něco přidržovala, vždy v ten nejnevhodnější okamžik. Už jsem nevěděl, jak její pomoc odmítnout. Řekl jsem ne, ona slyšela ano. Přestal jsem pracovat, vše položil, opřel se o kuchyňskou linku a zlověstným polohlasem pronesl: „Prosím vás, sedněte si a nechte mě pracovat. Obdivuji vašeho muže, že zemřel tak dlouho po svatbě, já bych to zabalil už druhý den.“ Lekl jsem se svých slov, ale opravdu to nešlo neříct. Paní se kupodivu neurazila a řekla: „Víte, manžel mně taky pořád říkal, že mu zavazím, ale já už jsem taková.“
Podobné je to i s dotazy a vysvětlováním. Většina žen chce mít práci hotovou a nezajímá je jak. Některé ale potřebují znát každý krok. Vyměňoval jsem vodovodní baterii v panelovém domě. Opravdu rutinní záležitost. Pro mě. Pro paní zážitek rovnající se návštěvě Národního divadla. Vše potřebovala vědět, co budu dělat, jak to budu dělat, čím to budu dělat, proč to budu dělat, co ona při tom bude dělat… neustále si opakovala moje slova, jako by čekala závěrečnou zkoušku z praxe i teorie. Dílo se pod jejím všetečným dozorem zdařilo. Až na maličkost. Zůstal zablokovaný jeden ventil, co pouští vodu do jejího bytu. Stává se to. Je to jen pohyblivá součástka, kterou protéká voda. Ventil není součástí bytu a musí se dát nový. O to se ale musí postarat správce budovy. Po osmnáctém vysvětlení situace se zdálo, že dívčina začíná lehce rozumět mým slovům. Jen se zdálo. „Aha, už tomu rozumím – nefunguje to! Ještě mi jednou vysvětlete, proč se to stalo.“ Neřekl jsem to hlavní, nechtěl bych nikoho urazit, ale přihlížející jezevčík to viditelně pochopil už při druhém vysvětlování.
Kdysi jsem rozebral dávno nepoužívanou bizarní konstrukci z lehkých trubiček, která prvotní myšlenkou zřejmě sloužila k sušení prádla. Na váhu nic moc, na velikost dost. Paní se rozhodla, že pomůže ubohému manželi na hodinu s odnesením této skrumáže trubiček z bytu do auta. Slovo „ne“ neznala, dvakrát jsem jí proto řekl: „Pusťte to!“ Ani tomu nerozuměla. Zakroutil jsem tedy hlavou a přesunul těžiště mého úchopu jinam. Bohužel v tom okamžiku zřejmě dorazil můj příkaz k uším vypůjčené manželky a… pustila to. Jaký zvuk se rozletěl po panelákovém schodišti nemusím popisovat.
„Nechci vám do toho mluvit, ale…“ I to někdy slýchám: „Manžel to dělával takto…“ nebo „Soused říkal…“ Nic z toho mě nepřekvapí. O manželovi mluvím s úctou, o sousedovi už míň. Vždy paní vysvětlím, že já to dělám „tak“ a funguje to. Jestli se to sousedovi nelíbí, ať mi to přijde ukázat. Zatím nepřišel nikdo.
(2 hlasů, průměr: 3,50 z 5)
Loading...