Naivně jsem si myslel, že jsem v první části o hygieně popsal dost drastické zážitky, které překoná už jen Hollywood. Omyl. Život neustále překvapuje, naštěstí je to život někoho jiného.
Jednou jsem u jedné paní dělal drobné opravy na střeše. Potřeboval jsem delší žebřík, tak jsem, nic zlého netuše, zazvonil na její sousedku. Dívčina mě lehce naznačovala, že to u sousedky nebude jen tak, a nějak divně se usmívala. Potěšeně jsem si myslel, že se usmívá na mě a úsměv opětoval. Po otevření sousedčiných dveří mi úsměv zamrzl na rtech. Sousedka byla velmi milá, přívětivá, pohostinná…, jen vypadala, jako by se právě vrátila ze sabatu a její dům vypadal, jako by se sabat konal u ní. Po nasátí „vůně“ jejího příbytku jsem si vzpomněl, že má psa. Nikde jsem ho však neviděl, ale ten zápach napovídal, že ho zřejmě nikdo neviděl živého už několik let. Paní mě ochotně zavedla až k žebříku a po cestě mi nabídla kafe, a že udělá i nějaké chlebíčky, že by taky něco potřebovala. To už mi ale fungovala jen první, signální nervová soustava a velela jen – ven! Jen dýchat ten vzduch bylo zdraví nebezpečné, natož cokoli jíst. Popadl jsem žebřík a s hloupou výmluvou zbaběle opustil toto nepřátelské území. Rázem jsem také pochopil onen záhadný úsměv.
Podobný čichový zážitek se mi stal ve starší bytovce u letitých manželů. Jako obvykle jsem se přišel podívat na budoucí zakázku, co všechno budu dělat a co si na to připravit. Už na schodech byl dost těžký vzduch, ale na to jsem zvyklý. Na co zvyklý nejsem, jsem pochopil až po otevření dveří. V bytě bydlelo několik koček a toto chlupaté stádo si zřejmě vydržovalo dva lidi, kteří je krmili. Ten zápach se nedá popsat. Hned ve dveřích jsem se vymluvil na kočkovou alergii a vzal dolů schody úprkem. Obdiv patří všem sousedům, pokud to u nich nevypadá také tak.
Co je pro neznalého člověka zarážející, ani dosažené vzdělání, ani zaměstnání nemá žádný vliv na úroveň čistoty příbytku. Volal mi jeden bývalý pedagog, že potřebuje opravit vodovodní baterii a že má díly nakoupeny. Opět běžná věc v běžném bytě na běžném sídlišti. Divné bylo, že baterie byly starší, než sídliště samo a špína kolem nich i v dalekém okolí ještě starší. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ta černá plíseň v koupelně, kuchyni či na oknech není zrovna zdravá na jejich společné soužití, leč marně. Navíc mě odzbrojil prohlášením, že nemíní mýt okna, protože by pak k němu sousedi lépe viděli.
Asi před dvěma lety jsem u jedné svérázné paní instaloval novou pračku. Pračka svým „dizajnem“ a vestavěnou inteligencí novopečenou majitelku nesrovnatelně převyšovala. Nijak jsem tehdy situaci nekomentoval. Nyní jsem u oné dívčiny byl znovu, zase v koupelně. Luxusní pračka už vypadala, jako by prošla těžkým bojištěm a dle utrženého knoflíku, nastaveného na jeden program, se velmi přiblížila myšlenkovým pochodům majitelky. V bytě vládl pes, nemytý, nečesaný…, ale nijak nesmrděl. Lépe řečeno, přes ostatní pachy a nikotinové aroma ho nebylo cítit. Obýval polorozpadlou šatní skříň a dle vybavení jeho pelechu bylo znát, že se zařizoval sám. Ležel na několika kabátech, které si z věšáku stáhl i s ramínky. Musím uznat, že měl vkus.
A jestli neumřeli, žijí tak dodnes…
Loading...