Dobrý den, jsem Honza, hodinový manžel. Tuto větu pronáším, když někam přijdu poprvé na objednanou práci.
Hodinový manžel? Co je to za pitomost? To byla moje první reakce na název této profese, když jsem jej slyšel poprvé. Asociace s hodinovými službami v oblasti erotiky je více než zřejmá. No, nelenil jsem a na netu se dozvěděl více o původu těchto služeb. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že tento nápad nepřišel z daleké zaoceánské země, jak by možná mnozí čekali, ale z dalekého Ruska. Jedna osamocená, leč podnikavá žena z Moskvy neustále něco tvořila a předělávala ve svém bytě. Proto potřebovala nepřeberné množství řemeslníků. Bohužel, každý ovládal jen svou profesi. Mnozí i dobře. Od svých kamarádek se dozvěděla, že mají stejný problém, hlavně u tzv. drobností. Není firma, natož řemeslník, který by jen pověsil obraz, opravil sprchu či naladil televizi. Pokud žena vlastní manžela nebo třeba má šikovného známého, dá se vše nějak zařídit. Jestliže ne, nastává problém a byt či dům se postupně rozkládá. Již zmíněná podnikavá žena si tedy založila agenturu na „půjčování“ těchto šikovných mužů a tuto univerzální profesi nazvala Hodinový manžel. Odtud se tedy tento název rozšířil i do jiných zemí. Dosti k moderní historii a vraťme se k profesi samotné.
Začátky ani u nás nebyly jednoduché, zvláště na malém městě. Malé město je totiž jako velká vesnice. Mnoho lidí znáte jménem, ještě více od vidění a mnoho pro vás neznámých zná vás. Jako každé podnikání je i zde více než nutné začít při řádném zaměstnání. Musí nás přece něco živit. Nejprve to máte jako doplněk, zábavu, přivýdělek. Postupem času, delšího, se z přivýdělku stane práce a vaše stálé zaměstnání vám už spíš překáží. Nestíháte.
Musím se přiznat, že být hodinovým manželem nebyl nápad můj, ale mého synovce. Bylo to někdy v roce 1999, kdy jsem u nich doma něco dělal. Nevzpomenu si už co, z mého pohledu nějakou drobnost. Tehdy mi onen synovec položil naprosto jednoduchou otázku: „A proč tyto práce neděláš za peníze i pro ostatní lidi?“ Z pozice světaznalého dospěláka jsem odpověděl, že za takové běžné věci přece nebude nikdo dávat peníze a považoval jsem diskusi za uzavřenou. Onen dospívající to ale viděl jinak a položil další nepříjemnou otázku: „A nenapadlo tě, co je běžné pro tebe, není běžné pro jiného?“ Ať chtěl či ne, přinutil mě se nad touto větou zamyslet. Neříkám, že hned. Nechal jsem tomu čas a dělal dál svou placenou práci, podle mého mínění dobře. Avšak spolumajitelka firmy to viděla jinak. To bylo další nakopnutí mého pohodlí, kdy se této panovačné paní nelíbilo, že před ní nepadám na zadek.
Ač nerad, musel jsem si přiznat, že ani po tolika letech zkušeností nevím všechno a zašel jsem se poradit na úřad – jak a jakou firmu založit. Paní úřednice byla velmi vstřícná, leč konsternovaná skutečností, že pro člověka všeuměla není v zákoně místo. Zvláště, když má za sebou roky studií na různých středních a vysokých školách, ale žádný učební obor. Nezvyklé. Dobrovolně pracovat rukama? Šílenství. Práce je přece ta poslední, zoufalá možnost, jak přijít k penězům. Nicméně živnost jsem si založil. Povzbuzen tímto úspěchem, podal jsem si inzerát v místních novinách. Redakce sídlí za rohem, takže jsem neměl čas tento nápad rozchodit. Až další praxe mi ukázala, že to nebyla zrovna ta nejlepší investice. O tom ale jinde. Dalším důležitým krokem pro budování image byly vizitky. Jenže jaké? Grafický návrh, barvy, text? To všechno za mě vymyslela kamarádka, hodně známá fotografka v místním ateliéru. Všechno dokonalé, až na červenou barvu. Tu jsem jí musel důrazně zakázat s tím, že se jedná o služby pracovní.
Pravda je, že vlastní název profese byl v jejím počátku chápán mylně. Když jsem někomu řekl, co dělám, často se dostavily rozpaky. Například mi jedna paní po obdržení mé vizitky hned řekla, že moje služby nevyužije, protože má v životě jiné priority. Já jsem zase nechápal, co je na práci rukama za problém, ale nijak jsem to neřešil. Po chvíli se za mnou ozval rozesmátý, omluvný hlas, že si až teď přečetla, co vlastně nabízím a že se určitě ozve. Na druhou stranu jsem se naučil hodně improvizovat. Možná je to také proto, že jsem povahy veskrze veselé. V jednom telefonátu se paní ptala, zda se správně dovolala na hodinový hotel. Pohotově jsem ji ujistil, že ano, a na kdy ji můžu objednat. Když jsem pak v její provozovně věšel na strop složitou rampu a dělal další věci, sama uznala, že by se ve zmíněném hotelu této akce těžko dočkala a že je tato podívaná i lepší. Tato profese neustále vyvolává úsměvné situace a beru je s humorem jako zpestření dne. Když například vystupuji z mého auta, na kterém dominuje nápis HODINOVÝ MANŽEL, je nasnadě, že především ženy se usmívají. Všem ženám, bez rozdílu věku, říkám děvčata a ptám se jich: „Smějete se mně nebo na mě?“ Tím povolím stavidla a rozdávám vizitky. Zdůrazňuji se smíchem: „To se týká práce, abyste nebyly zklamané.“ Hradby jsou tímto zbourané, zájem vzbuzen a často se s těmito děvčaty nevidíme naposled. Častokrát se pak přiznají, jak byly překvapeny, že se s nimi bavím naprosto přirozeně. Prý to u řemeslníků nebývá vždy zvykem. Ujistím je, že je to možná proto, že nejsem řemeslník a dál se o tom nebavím. Tím však, bohužel, většinou vzbudím další otázky. Někdy jsem přinucen odkrýt své soukromí a musím se jim přiznat, že u nich pracuje bývalý student Karlovy univerzity a navíc Fakulty filozofické. To je rána, kterou nelze předpokládat. Je vidět, že tuto informaci zpracovávají dosti těžce.
(4 hlasů, průměr: 4,50 z 5)
Loading...