Důvěra

Studenty, se kterými pracuji, mám natolik prověřené, že se nemusím bát nechat je na nějaké zakázce samotné. Řekneme si, co se má udělat a jak. Popřípadě si to vyzkouší a vím, že to tak bude. Když ne, okamžitě volají, že se vyskytl nějaký problém. V naprosté většině případů si je zákazníci chválí a příště chtějí znovu tu „mladou partu“.

Dělal jsem kdysi větší zakázku, bylo třeba něco přivézt. Vím, že všichni mají řidičské průkazy, dal jsem tedy jednomu klíče od auta a poslal ho na cesty. Zachytil jsem sice v jeho očích udivený výraz, ale řekl jsem si starou větu – kdo se diví, je mu divno. Horší, kdyby si hověl. Za nějakou chvíli kluk přijel, vše v pořádku vyřídil a dovezl. Dává mi klíče od auta a říká: „To mi doma neuvěří. Sám jsem autem ještě nejel, až teď.“ Řidičák měl už chvíli, ale ještě nedostal od rodičů důvěru řídit sám. Tato zkušenost asi pomohla, protože pak už jezdil autem jako jiní.

Podobné to bylo s i řízením auta, když jsme jeli pracovat do firmy za hranicemi. Vše odřídili „mladí“. Já jsem si užíval cesty a „navigoval“. Když se při výjezdu ptali na cestu, rozkaz zněl jasně: „Pořád rovně a u Frankfurtu doleva.“ Jako informace jim to stačilo a s humorem na rtech jsme vyrazili. Bezstarostné mládí. To zase věděli, že můžou věřit oni mně.

Mám taky vyzkoušeno, že když nechám brigádníkům volnou ruku, vždy to vymyslí tak, aby to šlo. Za dobu naší spolupráce ví, že říkat: „To nejde,“ u mne neprojde. Kdysi jsme měli odstěhovat velkou starou skříň přes několik dveří a po schodišti. Chvíli jsme u ní bezradně stáli a pak jsem prohlásil: „Pánové, jděte na to vylučovací metodou − je vyloučené, aby „to nešlo“ a odešel jsem. Když jsem se vrátil, byla skříň na novém místě a hoši se jen usmívali. „Řekli jsme si, že když to někdo donesl sem, musí to taky někdo odnést.“ Po podrobném prozkoumání objevili skrytý mechanismus, kterým se celá skříň dala rozebrat na jednotlivé díly. Taková starodávná česká Ikea. Ani naši předkové se nechtěli nadřít se stěhováním velkých věcí.

Pravdou je, že kluky nezkouším, jestli je už něco vymyšleno. Vím to, řeknu to a nenechám je vymýšlet vymyšlené. Pokud ale mají jinou myšlenku a napadne je jednodušší řešení, nebráním jim.

Opačnou zkušenost s důvěrou mám se starými „harcovníky“. Na jedné zakázce jsme mimo jiné měli instalovat police do jakoby skříně. Řekl jsem tedy kolegovi, ať to udělá a jestli ví, jak to má rozměřit. Samozřejmě vše věděl a málem začal chrastit  klíči od Buchlova. Když jsem za nějaký čas přišel, že ho potřebuji jinde, nevěřil jsem vlastním očím. Nejen, že nebyl s tak jednoduchou činností hotov, ale každá mezera mezi policemi byla jiná. Na otázku co dělá, mi odpověděl, že to zkouší, protože to nevychází. Povídám: „A ty nevíš, že celkový rozměr nesmíš dělit počtem polic, ale počtem mezer?“ „To mi nikdo neřekl,“ povídá celý rudý v obličeji a klíče od Buchlova spadly na zem. „No dobrá, všechno věděls, ale proč máš navrtané díry skrz desky a šrouby na police trčí až na druhou stranu?“ Na to mi už neměl co říct. Naštěstí se to dalo zachránit, ale jinak mohla být škoda větší, než jeho týdenní výdělek.

Mám blbou vlastnost, že neustále věřím lidem. Říkám si, to se přece nedá pokazit. Omyl. Všechno se dá pokazit. Jednou jsem byl na pár dnů pryč, měla se osadit zárubeň a instalovat dveře mezi dvě zdi. Opravdu jednoduchá práce, zvláště pro zkušené pracovníky, kteří tuto činnost už mnohokrát dělali. Problém byl jen v jedné informaci navíc a to, že dveře máme nové, jen jsem je původně chtěl dát jinam a musel jsem je o malý kousek zkrátit. Na této zakázce to bylo opravdu jedno, jen bylo třeba zasadit zárubeň o tento malý kousek níž. Než jsem odjel, několikrát jsem ještě tuto skutečnost připomněl. Zbytečně. Když jsem se vracel, volám, jak to vypadá v bláhové naději, že práce bude hotova. Bez pozdravu jsem v telefonu slyšel: „Musíš koupit nové dveře. Ty co máme, jsou krátké“. Můj nervový systém se ještě zmohl na jednu klidnou otázku: „A proč jste neosadili zárubeň o kousek níž?“ „To nejde!“ V autě jsem byl sám, vypnul jsem telefon a zařval, že by se vyděsil i král zvířat. Nechal jsem se unést, tak jsem po návratu křičel i na kolegy, což se mi opravdu nestává. Nejvíc mě vytočilo to, že oni na to zapomněli a já jsem to měl zaplatit. Akce dopadla jednoduše, vše, co ten den udělali, bylo k ničemu. Vzal jsem dláto, zárubeň vysekal ze zdí, očistil a zapustil o něco níž. Chtělo to jen nezapomnět a přemýšlet. Hlavou. Svojí hlavou.

Poučení pro mě – můžu mít kolegy, ale pokud je to moje zakázka, musím tam být. Jen jsem zvědav, jak dlouho si to budu pamatovat.

 

Nic mocUcházejícíDobrýVelmi dobrýVynikající (2 hlasů, průměr: 4,50 z 5)
Loading...

Napsat komentář