Když slyším v telefonu slovo „JENOM“, v hlavě mi začne blikat červený maják. Hlavně ženy jsou totiž nastaveny na konečný výsledek a vůbec nevidí, co tomuto výsledku předchází. „Chtěla bych jenom předělat vypínač z levé strany dveří na pravou.“ V mysli zákaznice se činnost odehraje tak, že vyšroubuji vypínač vlevo a našroubuji vpravo. Že je ve zdi kabel je pro ni naprosto nepodstatné. „Kabel tam nechte, ten mi nevadí, jen to něčím zamažte ať je to hezké.“ Nevěřím vlastním uším, paní neposlouchá, co jí říkám. Nechápe, proč chci sekat do zdi, ona chce jenom předělat vypínač a já jsem ten, kdo to nechce udělat. Chápe jen to, že situaci komplikuji, aby to bylo dražší. Jiná paní chce na WC umyvadélko a co to bude stát. Než řeknu cenu v řádu několika tisíc, ptám se, proč ho tam po tolika letech bydlení potřebuje. „Když někdo přijde, ať se může umýt přímo tady“. Vysvětluji jí, co všechno se musí udělat, aby si tam jednou za čas někdo umyl ruce, včetně odmontování WC, rozebrání stěny a napojení instalace. Cena umyvadélka a jeho přichycení je to nejmenší. Paní naštěstí poslouchá, je ráda, že jí to objasňuji a že s tím nemám problém. Nakonec konstatuje, že k ní zas tolik návštěv nechodí. Myslím, že poprvé jsem o slově „jenom“ začal přemýšlet po návštěvě u potenciální zákaznice na jedné malé vesnici hned v počátcích mého podnikání. Volala a chtěla „jenom“ omítnout polovinu jedné zdi, že si její zedník zlomil nohu. Tehdy jsem ještě nebyl tak trénovaný, jako dnes a netušil, co mne čeká. Stará, polorozpadlá usedlost, z jedné strany na buldozer, z druhé na větší stavební firmu. Na relativně mladé dívčině bylo znát, že o věcech moc nepřemýšlí, možná proto si dost brzy pořídila potomka. Navíc, bohužel, postiženého. Takto vybavena do života a bez peněz byla odhodlána bojovat s tímto větrným mlýnem. Z omítnutí jenom poloviny zdi byly rázem další tři poloviny. Nejvíc mne dostala věta: „ A když už tu budete, tak jenom trochu poopravíte okna, aby šla zavřít, pokácíte smrk na dvoře a odbouráte ten kousek zdi, to by nemělo spadnout celé.“ Podotýkám, že na stará okna jsem se bál podívat, ne tak se jich dotknout, smrk měl asi dvacet metrů a na tom kousku zdi držela střecha celého přístavku. Nevěděl jsem, co říct, bylo mi líto toho dítěte. A ač jsem tehdy neměl moc zakázek, do toho jsem nešel. Něco takového byl opravdu extrém, ale běžně se stává, že se pod slovem jenom skrývá neproveditelná práce. „Víte, chtěla bych jenom přespárovat dlažbu na terase, teče mi do sklepa.“ Velmi stará paní vidí, že někde mezi dlaždicemi chybí výplň, ale už nevidí, že dlažba vůbec nedrží a některé dlaždice jsou už jen volně položené, o poškozené izolaci nemluvě. Vysvětluji jí, že tudy cesta nevede, ale ač má uši v pořádku, neslyší, co říkám. Znovu jsem ten, co to nechce udělat. Dlažba je přece dobrá, tu dávala s manželem nedávno, ani padesát let to nebude. Nelze se na ni zlobit, zvláště když vidím, že sama udržuje dvoupatrový dům se zahradou způsobem stejným, jako když byl plný dětí a života.
Jenom, to je kouzelné slovo s nepřeberným množstvím variant. Říká mi kamarádka: „ Ozvi se mojí známé, chce jenom něco s koupelnou a WC.“ Už jsem ve střehu, tak po telefonické domluvě beru s sebou známého, co má menší stavební firmu. Čeká nás pěkný domek po rekonstrukci a paní chce ještě upravit koupelnu, vybudovat venkovní WC, zastřešit část dvorku… Čtvrt milionu je málo. Popíjím kafe a jen se usmívám s vědomím, že to se mne netýká. Na druhou stranu jsou i jiné, příjemnější extrémy. Bylo potřeba volně ležící kabel dát do chráničky a do země a taky pod zámkovou dlažbu včetně provrtání do domu. Bylo úterý a paní se ustaraně ptala, jestli to do pátku stihnu, že má přijet návštěva. Věděl jsem, že budu za dvě hodiny hotov, ale s vážnou a ustaranou tváří povídám: „Že jste to vy, udělám pro to maximum.“
Někdy dostávám otázku: „Co manželé těch žen?“ Nijak to neřeším, s většinou se potkám u nich doma a taky s tím nemají problém. Prostě umí něco jiného, peníze vydělávají jinak. Doktor přece nestudoval tolik let proto, aby pak montoval nábytek nebo měnil vodovodní baterii. Nemusí to být zrovna doktor, mám rodinu, kam přicházím pracovat, s manželem si podáme ve dveřích ruce, nechá mne manželce na pospas a odchází třeba na tenis. Pravda je, že jsou i jiné extrémy. Když mi paní v telefonu říká: „ Přijeďte přesně, manžel ještě nebude doma, mám to pro něj jako překvapení, on na to nemá čas.“ Najednou hraji roli zkušeného psychologa a ptám se: „Opravdu máte dobře rozmyšleno, co chcete udělat? Už jste poznala mužovu ješitnou stránku, ať má čas nebo ne?“ Vše bylo podle plánu, jen manžel dorazil v okamžiku, kdy jsem si balil nářadí. Asi byl trochu překvapen, ale zřejmě ne moc, neboť jsem u nich byl ještě několikrát – jo, žena diplomat.
Podobná situace mne potkala vícekrát, například u velmi starých manželů, kdy manžel měl dva zvonky, protože na jeden by se mu nevešly všechny tituly. Paní říkala, že je ješitný a že pro své vzdělání by nepřipustil, že něco neumí. No v těch letech. Paní také vždy volala, přijďte, manžel nebude doma. Bral jsem to jako sport, ale myslím si, že to věděl vždy. Přece pozná, že má doma něco jiného. Byl starý, ne hloupý. Zvláště, když nejednou volal, že potřebuje zazdít nějakou díru a že je vysoko. V jeho letech bych to taky nedělal. Osobně si myslím, že byl ve skrytu duše rád, že manželce vyhovím a on má klid.
Loading...